Bylo to dlouholeté trápení, ale vyplatilo se vydržet. Dnes jsme s dcerou obě nejšťastnější ženské na světě. Ale cesta ke štěstí byla velmi trnitá.
Už vstávám tuto noc potřetí. Hanička má asi prdíky a Adélce se klube první zoubek. Obě moje vnučky jsou už druhý den dost nerudné, ale já jim to moc ráda odpustím. Dlouho jsem se na podobné starosti chystala až už jsem se bála, že se toho nikdy nedočkám.
Něco se někde zanedbalo
Moje dcera Helenka bývala velmi zdravé a odolné děvčátku. V deváté třídě ale odjela na vodácký tábor. Nebylo tehdy zrovna nejlepší počasí, ale vodáci samozřejmě i v chladu a dešti sjížděli vodu dál a dál.
Helenka přijela domů dost zničená, ale tvrdila, že jí nic není. Chtěla na tábor jet příští rok zase, a tak mi nic neřekla. Teprve časem se ukázalo, že tehdy na táboře Helenka přechodila zánět vaječníku a močového měchýře.
Časem se na vše zapomnělo
Helenka šla na gymnázium a plánovala, že půjde na vysokou školu. Věděla jsem, že má nějakého chlapce, ale moc se mi v té době nesvěřovala. Byl to klasický vzdor dospívající ženy vůči matce.
Přestože jsme si byly vždy velmi blízké, najednou jsme se od sebe vzdálily na hony daleko. Dcera se mi přestala svěřovat. Dodnes nedokážu určit, zda to byla moje největší chyba. To, že jsem nepátrala po tom, co moje dcera dělá a jak se jí daří.
Její zamlklost jsem prostě přičítala pubertě.
Vše se zlepšilo
Když se Helenka dostala na vysokou školu, vše se zlepšilo. Dcera měla dobrou náladu a naše vztahy se pomalu dostávaly do starých dobrých kolejí. Tehdy také poprvé přivedla domů svého přítele Edu.
Také ještě studoval, i když byl o dva roky starší. Jejich vztah se zdál velmi vážný. Chodili spolu celou vysokou. Když konečně i Helenka odpromovala, rozhodli se, že se vezmou. Byli jsme s manželem moc šťastní.
Zdálo se nám, že naší dceři ke štěstí už nic nechybí. Měla milovaného muže, vysněnou práci a čekala miminko.
Jeden potrat za druhým
Bohužel jsme se všichni moc ošklivě zmýlili. Moji dceru nečekalo velké štěstí, aler několik let naprostého zoufalství a beznaděje. Už byla ve třetím měsíci, když mi jednoho dne volala kolem poledne do práce.
Plakala do telefonu tak usedavě, že jsem pomalu ani zprvu nechápala, co se jí vůbec děje. Až po chvíli jsem pochopila, že je v nemocnici a že o miminko přišla. Všichni jsme se jí snažili utěšit, že to se někdy stává a že má ještě dost času na miminko.
Nic se nezměnilo
Bohužel stejně dopadlo Helenčino druhé i třetí těhotenství. Helena se propadla do velkých depresí. A čím větší byla její beznaděj, tím menší byla šance, že znovu otěhotní. Už totiž o ničem jiném nemluvila.
Stále jen hlídala, plodné a neplodné dny, teplotu. Utíkala před kočárky s dětmi svých kamarádek a ani s námi se nedokázala bavit normálně. Není proto divu, že Eda nakonec nevydržel. Helenu totiž ovládala zloba a začala obviňovat své okolí z toho, co jí potkalo.
Kopala kolem sebe hlava nehlava. Eda odešel a podal žádost o rozvod.
Konečně se vzpamatovala
Byla to pro Helenu sice velmi krutá rána, ale vlastně jí to velmi pomohlo. Pomalu, ale jistě začala chápat, že za její problémy nikdo kolem ní nemůže. Ani ona sama. I když teprve teď, kdy Helena zase začala být trochu otevřenější, se mi svěřila, že tenkrát na gymnáziu šla na potrat.
Čekala dítě s klukem ze třídy. Oba byli mladí a chtěli studovat. Vše si vyřídila tajně a mně o tom vůbec nic neřekla. Uvědomila jsem si, že bych ji asi i já přemlouvala k potratu. Tajně, někde v hloubi duše jsem nyní vlastně byla ráda, že jsem to vůbec nemusela řešit.
Možná by mě teď dcera obvinila.
Nový partner, starý problémy
Díky tomu, že se Helenka zklidnila, objevil se brzy vedle ní nový, sympatický přítel. Radila jsem jí hned na začátku, ať mu vše o svých potížích s těhotenstvím rovnou řekne, že není nač čekat.
Ona ale měla svoji hlavu. S Mirkem se sestěhovali a čekali na miminko. Marně. Nakonec jsem přemluvila Helenku, aby Mirkovi řekla, jak se věci mají. Byl rozumný a i když děti chtěl, tvrdil, že dokáže být trpělivý.
Pokusí se o umělé oplodnění a když to nepůjde, mohli by prý zkusit adopci.
Řada pokusů, konečně úspěch
Helenka začala spolu s Mirkem lítat po doktorech. Zase to šlo stylem pokus, omyl. S manželem jsme se kvůli dceři velmi trápili. On pak prodělal silný srdeční infarkt. Přes veškerou snahu lékařů, týden po operaci zemřel.
Byla jsem najednou sama a začala jsem si uvědomovat, že bez vnoučat od mé jediné dcery, už pro mě bude život k nepřežití. Samota, beznaděj a bezmoc, že se nemám o koho starat.
Radost i bolest
Konečně mi cinknul telefon. Přišla mi stručná, zato velice jasná a radostná zpráva. „Povedlo se.“ Moje dcera byla po umělém oplodnění těhotná. Po třech letech, co spolu žili, se mohli s Mirkem těšit na miminko a na rodinu.
A já spolu s nimi. Už jsme měli nakoupenou celou výbavičku. Měl to být kluk, jako buk. Helenka byla v osmém měsíci, když jeli nakupovat postýlku a kočárek. Při odjezdu z parkoviště obchodního centra nedal Mirek přednost autu na hlavní silnici.
Nebyla to žádná fatální nehoda, ale přesto malý Honzík, tak jsme chtěli vnoučka pojmenovat, nepřežil.
Konečně jsou doma
Opět následoval rozchod. Jenže tentokrát se dcera nezhroutila. Sebrala v sobě poslední sílu a odvahu a šla do všeho znovu. Tentokrát byl ale otec neznámý. Chtěla také dvě uměle oplodněná vajíčka.
Díky tomu se nám konečně narodila dvojčátka Hanička a Adélka. Přišly na svět trochu předčasně, ale jsou zdravé a krásné. Zbyly jsme na ně s dcerou samy dvě. Ale vůbec nám to nevadí. Máme společný smysl našeho dalšího života. A to je podstatné.
Alžběta K. (67), Mladá Boleslav
