Ve své době jsem byla stará prvorodička. Bylo mi skoro třicet jedna a sestřičky se na mě chodily dívat jako na nějaký odstrašující případ. Měla jsem jim to za zlé, ale porod byl pro mě tak náročný, že jsem si říkala, jestli jsem si přece jenom s těhotenstvím neměla pospíšit. U mě to ale nebylo nějaké vědomé odkládání. Děti jsem chtěla už od svých dvaceti. Jenže jsem neměla štěstí na chlapy, a tak jsem se vdávala až v devětadvaceti a dcerka Jarča se narodila za necelé dva roky po svatbě. Porod byl bohužel opravdu těžký, navíc jsem pár hodin potom, co mě přivezli ze sálu na pokoj, začala zase krvácet. Nevypadalo to se mnou dobře,lékaři ale dělali, co mohli. Nakonec mě zachránili, ale jejich verdikt byl nemilosrdný. Žádné další děťátko nebude.
Byla jedináček
S radostí nad narozením dcery se nám tak mísil smutek, že zůstane sama, bez sourozenců. Plánovali jsme původně, že budeme mít děti alespoň tři. To, že Jarča bude jedináček, nás strašně mrzelo. Přišla ale revoluce, možnost podnikat, jezdit do zahraničí. Najednou jsme měli spoustu věcí na práci i pro zábavu a nakonec jsme byli vlastně rádi, že máme jenom jednu dcerku. Navíc Jaruška jako malá často marodila, a tak jsem se jí musela maximálně věnovat. Když jsme jí s manželem koupili k třetím narozeninám malý kočárek a panenku – miminko, v duchu jsem si říkala, že si to, o co jsem přišla, vynahradím s vnoučaty. Malá měla z dárku takovou radost, že jsme se s mužem smáli, že nám jednou přivede těch vnoučat alespoň pět. Jenže jak rostla, měla čím dál tím víc zájmů. Výborně se učila, chodila na spoustu kroužků, šel jí dobře sport i ruční práce. Mohlo by to vypadat ideálně, jenže když máte talent na víc věcí, může být rozhodování hodně těžké. Jarča si vybrala práva a cestování jako koníček.
Přání nestačilo
Do její volby jsme jí nemluvili, vždycky jsme usilovali o to, aby byla samostatná a dělala vlastní rozhodnutí. Přesto jsem jí před nástupem na práva udělala takovou menší přednášku. Chtěla jsem, aby naprosto jasně věděla, proč nemá sourozence, co bylo příčinou a aby se nad tím zamyslela. Ne, nejsme sobci. Jsme jenom milující rodiče, kteří chtěli, aby se jejich dítě vyvarovalo chyb, jichž se oni sami, sice nechtíc, ale přesto dopustili. Jarča se mi jen smála. „Máš úplně zbytečné starosti, mami. Chci mít velkou rodinu a hned po škole. Neboj se, chci hodně dětí a za kariérou se honit nebudu.“ Když jsme mladí, neznáme sami sebe moc dobře. Jarča patřila na právech mezi nejlepší. Zadarmo to ovšem neměla a rychle ji chytla soutěživá. Z naší malé holčičky se stala až příliš cílevědomá žena. Samozřejmě že nás netěšilo, že po úspěšném absolvování práv přestala o dětech mluvit úplně. Opatrně jsem vyzvídala, jak že to vlastně s chlapy má, ale jenom se mi smála. S manželem jsme se shodli, že má dost známých a přátel, ale přítele žádného. A tak nám nezbývalo než čekat. Jak šel čas, viděla jsem stále častěji v dceři nemilosrdnou právničku, která si sice může pořídit, co se jí zlíbí, ale to nejdůležitější si pořád odpírá. Manžel mě uklidňoval, že je jiná doba a že dneska ženské rodí mnohem později. Se mnou se o tom Jarča bavit nechtěla.
Svatba jako z pohádky
Přes to přese všechno jsme ale doufali, že až si někoho najde, vzpomene si, jak si plánovala, že bude mít alespoň pět dětí. Jenže čas plynul a nic. Teprve když začala chodit s Robertem, začalo to vypadat slibně. Byl sice o patnáct let starší, ale děti neměl, takže jsme si s mužem říkali, že asi bude na rodinu spěchat. Jenže se nic nedělo. Vážili jsme si ho, byl zodpovědný, úspěšný. O ruku Jarču požádal, když spolu byli půl roku. Zase nám svitla naděje. Do roka byla svatba. Účastnili jsme se jen malé oslavy, mladí si to chtěli užít, a tak na svatební cestu odjeli na Tahiti. Hodně si to tím zkomplikovali, ale oba byli právníci, tak věděli, do čeho jdou. Mě s manželem ale stejně nejvíc zajímalo, kdy nám řeknou, že čekají miminko.
Fatální zrada
Jenže měsíce běžely a nic se nedělo. Už jsem se neudržela a při každé návštěvě jsem dělala méně i více nápadné narážky. Jarča mlčela, vypadala otráveně a očividně se se mnou nehodlala bavit. A já tiše podléhala panice. Krátce po jejích třiatřicátých narozeninách jsem to nevydržela. „Plánujete vůbec děťátko? Víš, kolikrát jsme o tom mluvily. Čím déle to budete odkládat, tím víc hrozí, že se vám to nepovede.“ Jarča se na mě podívala podivně chladně, asi jako na nechápavé dítě. „Mami, máme každý svou kariéru. Nevzdám se postupu kvůli dítěti. Nehledě na to, že žádné dítě stejně nechci. Na světěje lidí nadbytek, proč přidělávat další. Už jsem se o to postarala. Byla jsem na zákroku a žádné děti nebudou.“ To bych nečekala ani ve snu. Jen jsem zalapala po dechu. Když jsem se svěřovala manželovi, plakala jsem. Tohle nebyla naše dcera. Jsem si jistá, že v tom má prsty Robert. Byla bych ráda, kdyby ho dcera přestala poslouchat a změnila názor. Jenže to se asi jen tak nestane. A my zůstaneme navěky bez vnoučat.
Zdena P. (66), Třebíč
