Dceru zachránila žena z obrazu

Uprostřed noci jsem se probudila s divným pocitem. Otevřela jsem oči a spatřila siluetu ženy. Úpěnlivě mě žádala: „Zachraňte svoji dceru, je v nebezpečí.“

S manželem jsme dlouho šetřili, abychom si mohli koupit malý baráček za městem. Chtěli jsme být blíž přírodě, pryč od ruchu a smogu města. Předloni se nám naskytla jedinečná nabídka na koupi menšího, dvoupatrového domečku s velkou zahradou.

Z prohlídky jsme byli oba nadšení. „Konečně bychom si mohli pořídit i psa, jak jsi vždycky chtěla,“ říkal mi manžel cestou domů. Bylo to víc než lákavé. „Ještě se doma zeptáme dětí, co si o tom myslí, a když budou souhlasit, tak té paní ještě dneska zavoláme,“ rozhodla jsem.

Děti byly nadšené. Starší syn sice ze začátku trochu prskal: „Budu to mít daleko ke kamarádům,“ opakoval, ale jakmile mu manžel řekl o psu, rychle změnil názor. Dceři Amálce byly tenkrát jen čtyři roky, takže té to bylo vesměs jedno.

Těšila se, že bude moci pobíhat venku po zahradě, hrát si na pískovišti a houpat se na houpačce. Manžel jí totiž slíbil, že jí vybuduje malé dětské hřiště. Paní majitelce jsme tedy zavolali a řekli, že domek kupujeme.

Staré věci skončily v garáži

Než jsme se do domku nastěhovali, museli jsme ho s manželem kompletně vyklidit a bylo potřeba udělat i nějaké drobné úpravy a opravy. „Co s tou starou komodou, stolkem a obrazy? Mám je zavést do bazaru?“ ptal se mě manžel, když už bylo jinak všechno ostatní hotové.

„Nevypadají špatně. Možná by se nám mohly hodit. Dej je zatím do garáže,“ požádala jsem ho. Asi týden nato jsme se do domku už konečně nastěhovali.

Všichni jsme šli spát

Každé z dětí mělo svůj vlastní malý pokojíček. „Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc,“ řekla jsem Amálce jako každý večer, když jsem ji ukládala ke spánku. Dcera se jako vždycky zahihňala.

Dala jsem jí pusu na tvář a zavřela za sebou dveře. „Jsem utahaná jako kotě,“ řekla jsem manželovi a lehla si vedle něj do postele. Bydleli jsme v domě asi týden a každý den jsme pořád něco vybalovali a uklízeli. Dal mi polibek na čelo a já usnula jako naše Amálka.

Naštěstí jsme přišli včas

Krátce po půlnoci mě však cosi vytrhlo ze spánku. Posadila jsem se na posteli a nevěřícně zírala na vznášející se siluetu ženy nade mnou. Hrdlo jsem měla stažené hrůzou, takže jsem se nezmohla ani na výkřik.

S doširoka otevřenýma očima plnýma děsu jsem ji pozorovala. „Ještě je čas. Rychle vstaňte a běžte zachránit svou dceru. Rychle!“ zakřičela a pak se rozplynula. Zacloumala jsem manželem. „Pojď, honem. Vstaň!“ Vyskočila jsem z postele a běžela k Amálce do pokoje.

Manžel mi byl v patách. Rozrazila jsem dveře a zajíkla se kouřem. V rohu pokoje hořelo. Amálku jsem vytáhla z postele a manžel běžel pro kýble s vodou, aby plameny uhasil. Dodnes netušíme, jak oheň vznikl.

Obličej té ženy mám ale před očima stále. O týden později jsem totiž v garáži našla obraz s její podobiznou a pověsila jsem ho na zeď v obýváku. Nevím, kdo to je, ale vím že zachránila naší dceři život.

Soňa C. (43), Tábor

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...