Po rozchodu s přítelem jsem na tom byla hodně mizerně. Pila jsem a šlo to se mnou z kopce. Odjela jsem na chatu a tam se mi přihodilo něco nevysvětlitelného…
Stalo se to už před mnoha lety, ale dodnes je mi to záhadou. Prožívala jsem tehdy hodně těžké období. Děti jsem neměla a přítel, kterého jsem hodně milovala a se kterým jsem byla téměř deset let, mě opustil.
Do toho všeho mi zemřela kočka Amálka – jediný tvor, kterého jsem měla a který mě měl rád. Byla jsem úplně sama a nesla jsem to těžce.
Útěcha v alkoholu
Chvíli jsem tyto stavy úzkosti a pocity opuštěnosti řešila alkoholem. Nejprve jsem popíjela jen víno, pak i tvrdší, a postupně jsem se začala řítit ke dnu. Ráno jsem si vždycky říkala, že to bylo naposledy, že s tím pitím musím přestat a najít v sobě sílu, jenže pak jsem přišla z práce domů, opět mě přepadla deprese a útěchu jsem našla zase ve skleničce.
Týden volna
Nakonec jsem si řekla, že takhle to už dál nejde, že se musím vzchopit, nebo skončím jako opilecká troska. Rozhodla jsem se, vzít si v práci týden volna a odjet na chalupu v Jizerských horách, která patřívala mému milovanému dědečkovi Bedřichovi, a kterou jsem po jeho smrti zdědila.
Když jsem tam přijela, přepadla mě únava i nostalgie. Zapnula jsem starý plynový sporák, abych si uvařila něco k večeři a vzpomínala jsem na dědu Bedřicha. Jako malá holčička jsem tam strávila mnoho času. S dědou jsme chodili do okolních lesů na houby a v potoce jsme chytali ryby.
Vzbudil mě telefon
Seděla jsem v křesle, v ruce držela hrneček čaje a oči se mi klížily. Za chvíli už jsem podřimovala a nakonec upadla do spánku. Zdálo se mi něco příjemného, když vtom měl náhle probudil telefon.
V chalupě byla zavedená ještě pevná linka. Léta nebyla používaná, proto mě překvapilo, že vůbec funguje. Zvedla jsem sluchátko a nedůvěřivě do něj řekla: „Haló?“ V rozespalosti jsem slyšela známý hlas, jak mi ustrašeně říká: „Aničko, pozor!“
Začala jsem znovu
Ihned jsem poznala dědův hlas. S hrůzou jsem praštila sluchátkem. Nechápala jsem, co se děje. Proč mě děda varoval? Potřebovala jsem se nutně napít vody. Šla jsem do kuchyně a tam jsem to zjistila.
Ze sporáku unikal plyn. Rychle jsem hořák vypnula, otevřela jsem okna a s bušícím srdcem jsem se posadila na židli u stolu. Stačilo tak málo a možná bych zemřela. Brala jsem to jako svoji novou šanci. Přestala jsem pít, změnila jsem zaměstnání a pořídila jsem si psa.
Život jsem si dala do pořádku a opět jsem šťastná.
Anna J. (56), Plzeň
