O rodiče jsem se starala až do konce, teď mi vyčítají, že dům dali mně
Mám dva mladší sourozence, bratra Milana a sestru Janu. Naše vztahy byly až donedávna normální, sice už dávno každý žijeme jinde se svými rodinami, ale několikrát ročně jsme se vždy sjeli na oslavu narozenin nebo na Vánoce do domu našich rodičů. To už je ale minulost...
Domluvili jsme se
Asi před sedmi lety přestali být naši rodiče soběstační, a tak jsme se sešli a nakonec jsme se všichni domluvili, že já jako nejstarší se i s manželem přestěhuji do domu k rodičům a budeme se o ně starat. Milan i Jana jsou o dost mladší než já a na rozdíl od nás mají děti, já bydlela s manželem v malém obecním bytě, zatímco Jana má s manželem vlastní byt a Milan pro svou rodinu postavil domek, a tak se tato volba přímo nabízela jako nejlepší řešení.
Navíc jsem pracovala jako zdravotní sestra, takže si dokážu se spoustou věcí kolem péče poradit lépe než oni. I rodiče byli s takovým řešením spokojení, uvítali, že nemusejí být odkázaní na pomoc cizích lidí. A tak se rozhodli, že dům ještě za svého života přepíšou na mě, že mi ho darují. Sourozenci nic nenamítali, byli také rádi, že se o ně budu starat já. Jenže jsem netušila, co z toho daru po letech vznikne za problémy.
Obvinili mě ze lži
Zpočátku jsme ještě do domu s manželem docela dost investovali, přece jen už byl dost starý a bylo potřeba opravit střechu, a také trochu zrekonstruovat vnitřek, abychom v něm měli všichni pohodlí. Pak jsem odešla do důchodu, ale péče o rodiče mi stejně zabírala veškerý čas, jejich stav se totiž zhoršoval, sice pomalu, ale postupně. Takový už je však život a já jsem ráda, že jsem s nimi oběma mohla být i v jejich poslední hodince.
Odešli celkem krátce po sobě, otec jako první a matka ho následovala jen o měsíc později. Ještě na pohřbu byly naše vztahy v pořádku, alespoň se mi to zdálo. O to větší – a nepříjemné – překvapení pro mě bylo, když došlo na dědické řízení. Sestra si najednou postavila hlavu a tvrdila, že i když v domě po rodičích bydlím a darovali mi ho, prý mi patří jenom polovina a tu druhou půlku jí a bratrovi musím vyplatit jako dědický podíl! Tvrdila dokonce, že jsem jim to slíbila, když došlo na darování.
Na takovou nehoráznost jsem v té chvíli ani nebyla schopná odpovědět. Notář se oběma sice snažil vysvětlit, že má ve spise darovací listinu na celý dům a ten tedy do dědického řízení nespadá, ale oba dva se najednou začali chovat jako posedlí. Nakonec prohlásili, že jde z mé strany o hnusný podvod a že mě tedy zažalují, a odešli nasupeně pryč.
Notář se nás snažil uklidnit, že jsme v právu my a že prý se takové případy stávají dokonce častěji, než by se mohlo zdát. Pro mě to ale byla rána z čistého nebe. Jak to mohli udělat a očividně lhát? Před očima mi běžely některé příhody z doby, kdy jsme byli malí a já se o ně jako nejstarší starala, kolik legrace a společných dobrodružství jsme zažívali...
Peníze jim zatemnily mozek
Byla jsem z toho naprosto zdrcená. Vždyť ještě půl roku před otcovou smrtí jsme se v domě jako obvykle všichni sešli na oslavu jeho narozenin a všechno se zdálo být naprosto v pořádku. Manžel byl z toho taky překvapený, ale pak mi řekl: „To víš, nemovitosti mají dnes stále větší cenu a peníze zřejmě tvé sestře i bratrovi zatemnili mozek. Jak jde o peníze, často se z příbuzných stávají dravci, kteří vidí jen je a na všechno ostatní kašlou!“ Musela jsem mu nakonec dát za pravdu.
Zvlášť když přišla obsílka k soudu – oni na mě opravdu podali společně žalobu! U soudu jsme se cítila hrozně trapně. Ten naštěstí rozhodl v můj prospěch s odůvodněním, že se nemovitost předmětem dědictví vůbec nestala, protože jsem ji podle platné darovací smlouvy obdržela darem celou. Dědili bychom rovným dílem jen v případě, že by mi dům darován nebyl nebo by existovala závěť, kde by bylo jasně řečeno, kdo a kolik má dostat. Trochu jsem si oddechla, ale bohužel nám to klid nepřineslo.
Zničené vztahy
Od té doby se s námi Milan ani Jana vůbec nebaví a jak jsme se dozvěděla, všude nás, tedy hlavně mě pomlouvají. Jana mi posílá nenávistné zprávy, kde mě osočuje, že jsem podvodnice, která je připravila o to, co jim patří. Prý nás ještě poženou k soudu, protože jsem údajně rodiče přesvědčila k darovací smlouvě pod nátlakem, za slib, že o ně budu pečovat. A kdoví, jestli byli vůbec v den podpisu smlouvy právně způsobilí!
Vyhrožuje, že z toho budu mít takovou ostudu, že si ode mě pes kůrku chleba nevezme… Často kvůli tomu pláču a bez prášku na spaní už snad ani neusnu. Pořád nechápu, jak se mohli oba moji sourozenci tak změnit. Ke všemu nás očerňují i před svými dětmi, takže ty si teď myslí, že jejich teta a strýc jsou ti nejhorší lidé, kteří jejich rodiče schválně připravili o peníze a o možnost, že by v domě mohly někdy bydlet ony.
Ještě že mám svého manžela, který mě stále utěšuje, že jsem v právu já, a i kdyby došlo na další soud, dokážeme postup při vypořádávání dědictví obhájit. Pokaždé, když přijde pošta, obávám se, že v ní bude předvolání k dalšímu soudu. Vím, že jsem v právu, ale nevím, jestli mi to za ty nervy a zničené rodinné vztahy stojí. S tím už se ale stejně nedá nic udělat. S manželem přemýšlíme, že dům prodáme a koupíme si něco malého na vesnici, abychom byli od těchto tahanic a příkoří co nejdál. Ale nevím, jestli ještě někdy najdu ztracený klid.
Vlasta (64), Brno
