Nikdy by mě nenapadlo, že si můžu oblíbit někoho, kdo mě dusí ve vlastní šťávě, nebo se do něj dokonce zamilovat.
Když jsem dokončila vysokou školu, měla jsem spoustu plánů i dobré sebevědomí. Studovala jsem finanční obor, proto jsem hledala podobně zaměřené zaměstnání. Zanedlouho jsem narazila v nabídkách na pozici asistentky finančního ředitele a rozhodla jsem se, že to jako začátek zkusím, získám praxi a pak půjdu někam dál. Odpověděla jsem tedy na inzerát, poslala životopis, absolvovala dvoukolový pohovor a světe div se, vzali mě. Jásala jsem a nemohla se dočkat, i když jsem zároveň cítila notnou dávku nervozity. Přece jen jsem měla být pravou rukou šéfa a věděla jsem, že levou zadní to nejspíš napoprvé nezvládnu.
Kruté začátky
Zpočátku bylo všechno mnohem černější, než jsem očekávala. Nakráčela jsem do práce s úsměvem a vztyčenou hlavou, ale můj nadřízený úsměv neopětoval. Právě naopak! Tvářil se jako morous a já měla téměř strach podívat se na něj. Aniž by mi cokoliv vysvětlil, rovnou mě úkoloval. Zavolejte tam, vyřiďte tohle, veďte mi diář, vypracujte tabulku... Úkoly jsem se snažila plnit, ale v nitru mi bylo do breku. Myslela jsem, že mi alespoň někdo vysvětlí systém práce a chod kanceláře. Ale to se nestalo. Zatlačovala jsem slzy zpátky a připadala si trochu jako otrok. Nejvíc mě trápilo, že se šéf celou dobu kouká jakoby srze mě. Že mě vůbec nevnímá. Připadalo mi, že z lidského hlediska ho nezajímám a že kdybych byla jen robotem, asi by byl nejspokojenější.
Vydržela jsem
První večer po práci jsem vážně proplakala a vůbec se mi druhý den do kanceláře už nechtělo. Navíc mě šéf ve dveřích takřka seřval, že jsem sjednala špatný termín schůzky. Že mi přece zdůrazňoval, že v daný čas nemůže. Svezla jsem se na židli jako spráskaný pes a měla chuť sebrat kabelku a navždy zmizet. Ale přemohla jsem se a dál jsem dělala, co mi nakázal. A přibližně po třech týdnech se cosi změnilo.
Služební cesta
Pohled mého nadřízeného už neprojížděl kamsi mimo mě. Najednou jsem zaregistrovala, že skutečně kouká na mě. A sem tam i docela mile. Potom za mnou neočekávaně přišel a nabídl mi, jestli mu chci dělat doprovod na služební cestu do Vídně. Souhlasila jsem, protože cestuji ráda a začala jsem se těšit, jak si po večerech místo sama prohlédnu.
Romantická večeře
Za týden jsme už spolu seděli v autě a kupodivu byl můj šéf vyloženě příjemný a milý. V duchu jsem jásala a byla šťastná, že nám cesta krásně plyne. Po ubytování a pracovním jednání mě pak pozval nadřízený na večeři. Musím přiznat, že si dal dokonale záležet s výběrem restaurace. Byla to nefalšovaná romantika. Bílé ubrusy, květiny, svíčky... A to víno! Po dvou hodinách u společného stolu jsem si uvědomila, že nepříjemný bručoun vůbec není.
Polibek na dobrou noc
Vyšlo najevo, že to všechno byly jen takové jeho pracovní mimikry. Dokonce sám uznal, že byl na mě hodně drsný. Ale prý to bylo pro to, aby si mě důkladně proklepl. No, nebudu vás napínat, odpustila jsem mu. Zvlášť poté, co mě před odchodem do hotelu něžně objal a políbil. Od té doby z nás byl dokonalý pár – doma i „na bojišti“.
Marcela K. (49), Hradec králové
