Když jsme se poznali, Petr byl pro mě jako sen. Krásný chlap, o deset let starší než já, rozumný a přesto s ním byla legrace.
Prožili jsme spolu krásné roky a prodlužovali jsme si období, kdy jsme si užívali sami sebe. I když jsme se vzali, děti jsme stále odkládali. Bylo nám spolu skvěle a nepotřebovali jsme nikoho jiného. Pracovali jsme, vydělávali a cestovali a byli za exoty, protože v té době měli všichni děti.
Špitalo se, že jsme asi neplodný pár, když spolu žijeme tak dlouho a děti nikde. Nutila nás do toho rodina i okolí, ale my jsme si vystačili.
Bez dětí, ale šťastní
Ze začátku našeho vztahu jsme byli hodně zamilovaní a byli pořád spolu, ale po nějaké době zamilovanost opadá a vztah všední. To byl i náš případ. Petr už nepotřeboval jen mě, ale někoho, kdo ocení jeho příběhy a vyprávění, které já už znala nazpaměť.
Petr byl velký vypravěč. Měl hodně kamarádů a rád se s nimi stýkal. A taky měl hodně vtipných i dobrodružných příběhů z cest a potřeboval stále nové posluchače. A jak už tolik nepotřeboval mě, já jsem potřebovala cítit stále lásku, přišla řada na děti.
To už bylo deset let od svatby a nikdo je od nás neočekával. Když mi bylo třicet pět, narodila se mi první dcera Hanka. Sice jsem byla tenkrát v porodnici asi nejstarší matka, ale nejšťastnější.
Pivo vedlo
Petr se stal poprvé otcem, když mu bylo pětačtyřicet. Vypadal taky šťastně, ale že by to prožíval jako já, to ne. Hanička nebyla moc klidné miminko a Petra její křik obtěžoval. Snažil se to nedávat najevo, ale já to poznala z jeho častých úprků.
Koupil si kolo a začal sportovat, což nikdy předtím moc neprovozoval. Jezdil prý, aby si vyčistil hlavu od práce. Já jsem věděla, že hlavně proto, aby nemusel poslouchat dětský pláč. Jezdil hlavně za kamarády, vždy si dal někde pivo a zdržel se i do noci.
Jeho cyklovýlety byly stále častější a stále končily později v noci. A nebylo nic neobvyklého, že přijel úplně namol. Když Hanička poporostla, snažil se nás zapojovat do jeho výletů taky. Protože ale vždycky končily hospodou nebo zahradní party u známých, odjížděly jsme dřív samy domů a brzy nás to přestalo bavit.
Měli jsme krásnou holčičku, ale vychovávala a starala jsem se o ni jen já. Tatínka jako by spíš obtěžovala. Bral si ji s sebou ven, jen když jsem mu to prostě nařídila. Někdy jsem si taky potřebovala odpočinout.
Jenže Petr nevymyslel nic lepšího, než že jeli do restaurace, kde je dětský koutek nebo hřiště. Hlavně, aby měli studené pivo. Pivu se začalo podřizovat všechno.
Utíkal před pláčem
Když byly Haničce čtyři, narodila se nám druhá dcera Nikolka. Petr koupil chatu, prý abychom mohli trávit víkendy mimo město. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Ale jen do té doby, než jsem zjistila, že je to hlavně jeho útočiště a prchá tam před námi.
Nikolka sice v noci spala, ale hodně plakala přes den, a tak Petr trávil na chatě už prakticky celý týden. Na víkend nás milostivě pozval, že můžeme přijet taky. Jenže s námi byla nuda. Pozval na večer i bandu svých kamarádů, se kterou se propili až do rána. Přes den byl z holek o to nervóznější a na mě protivnější, protože kocovinu si v klidu nevyležel.
Udělali jsme chybu
Holky vyrůstaly jen se mnou. Petr pil čím dál víc. Byl sobecký a řešil jen pivo, sám sebe a ostatní své potřeby. Holky a já byly až někde v dáli na žebříčku jeho priorit. Bylo mi to moc líto.
Jediné co dokázal, bylo kritizovat jejich chování. „To je tou tvoji výchovou,“ říkal mi. To odstartovalo vždycky velkou hádku. Litovala jsem holky i sama sebe. Nikdy nepřidal ruku k dílu. A to jsem se starala o rodinu vzorně.
Vždycky měl navařeno, vypráno, uklizeno. Přemítám, že byla chyba mít děti tak pozdě. Kdybychom je měli ve dvaceti, měli bychom na ně víc síly a trpělivosti. Teď už by byly velké a samostatné. Cestovat jsme mohli teď.
Užívat si sami jako tenkrát. Třeba by Petr tolik nepil. Teď je holkám sedmnáct a čtrnáct let. Potřebují nás, výchovu, podporu, aby z nich vyrostli kvalitní lidé. Ale tatínek jim bohužel moc kvalit nepředává.
Julie H. (52), Brno
