S manželem jsme se brali celkem mladí, jemu bylo dvacet pět a mně dvacet tři. Rodinu jsme chtěli mít co nejdříve. Jenže tyhle věci si člověk může plánovat, jak chce, a ony stejně dopadnou jinak. Syna Jakoubka jsme se dočkali, až když už jsem měla po třicátých narozeninách. Byl typické vymodlené dítě a přiznávám, že já, můj muž Jiří i oboje prarodiče jsme ho dost rozmazlovali. Mysleli jsme si, že víc dětí už mít nebudeme, vzhledem k tomu, čím jsme si prošli, než se narodil. K naší obrovské radosti jsem ale o tři roky později opět přišla do jiného stavu. Hrozně jsme se na další miminko těšili, původně jsme plánovali velkou rodinu. Ovšem tak trochu jsme se báli, jak to Jakoubek přijme. Ukázalo se, že naše obavy byly zbytečné. Na sourozence se strašně těšil. Od chvíle, kdy se Amálka narodila, z ní byl nadšený.
Dětem jsme dopřávali
Děti rostly jako z vody. Snažili jsme se je příliš nerozmazlovat, ale také jim zbytečně neodpírat nic, co by jim mohlo udělat radost. Oba byli chytří, ve škole patřili mezi premianty. Měli jsme proč být na ně hrdí. Po střední oba pokračovali na vysoké škole, Jakub na technice a Amálka na ekonomce. Říkali jsme si, že jsme měli obrovské štěstí.O pár let později naše děti, jak se říká, vylétly z hnízda. Našly si práci, cestovaly, zamilovaly se. Nakonec si založily vlastní rodiny. Nebydlely od nás daleko, takže jsme vnoučata mohli s manželem vídat poměrně často. Jenže já jsem si stejně připadala taková opuštěná. Zvlášť, když jsem nastoupila do důchodu.
Promluvila jsem si s manželem
Nás dům mi bez dětí připadal podivně prázdný. Vlastně čím déle byly děti pryč, tím víc jsem si přišla jako v zakletém zámku. Nakonec jsem to prostě nevydržela. „Já vím, že na nějakou adopci jsme už staří,“ řekla jsem jednoho dne manželovi, „ale co kdybychom si vzali jedno nebo dvě děti do pěstounské péče? Na to přece zase tak staří nejsme. Zdraví nám slouží, dokážeme se o ně postarat a já nevím jak ty, ale dokážu si představit, že já bych mohla mít nějaké další děti ráda.“ Tak trochu s obavami jsem očekávala, co mi na to Jiří řekne. Překvapil mě. Začal se totiž smát. „To je fakt neskutečná náhoda. Já o tom samém přemýšlím snad půl roku. Jen jsem si nebyl jistý, co bys mi na to řekla, kdybych vyrukoval s tím, že zase budeš vyvářet a pečovat o celou familii. “Nějaké informace už jsme měli, ale hned jsme začali shánět další. Ukázalo se, že naše pěstounské šance jsou velké. Popravdě nás všude, kde jsme kvůli naší nové „rodičovské roli“ byli, vítali s otevřenou náručí. Takových dobrých lidí, kteří jsou ochotni postarat se v rodinném prostředí o opuštěné děti, je totiž stále zoufale málo.
Nechtěli jsme o tom mluvit
Před dětmi a vnoučaty jsme chtěli celou záležitost utajit, dokud nebude jisté, že nám to vyjde. Mysleli jsme si, že se budou těšit stejně jako my, a nechtěli jsme, aby byli zklamaní. Ale když k nám syn se snachou a s kluky přijeli na víkend, objevili na stole nějaké papíry, které tam manžel zapomněl. „Co to má být? Snad se nechystáte pořídit si dítě z děcáku?“ zeptal se mě syn s nevěřícím úsměvem. „No, to přímo ne. Ale uvažovali jsme s tátou o tom, že bychom si jedno nebo dvě děti vzali do pěstounské péče. To víš, cítíme se tu trochu sami a bylo by to hezké, dát někomu domov.“ S manželem jsme se shodli, že jsme očekávali, že Jakub bude rád. Jenže k našemu velkému údivu se na nás díval, jako bychom se rozhodli pro něco opravdu hloupého, ne-li nebezpečného. Chvíli na nás udiveně a vztekle zíral a pak spustil. „Vy jste se snad zbláznili. To vám nestačím já a Amála? A naše děti? Chcete sem přitáhnout nějaké spratky z děcáku? Víte vůbec, jak je to riskantní? Chvíli se o ně budete starat, a oni vás třeba okradou. Nehledě na to, že kdoví, co od nich můžou mí kluci a Amáliny holky pochytit. Myslíš, že je sem necháme jen tak jezdit? Když tu budou děti, které vyrostly v bůhvíjakých podmínkách? A máte představu, kolik vás to bude stát? To jste se opravdu zbláznili?“
Ošklivá roztržka
Já byla v šoku, zato v manželovi bouchly saze. Začal na Jakuba křičet, jak si to představuje, že jsme ho asi špatně vychovali, že je takový sobec. A že se svými penězi si můžeme dělat, co uznáme za vhodné. Byla to ošklivá roztržka. Netrvalo dlouho a syn sebral rodinu a odjel. Navíc to vypadalo, že jeho žena a synové mají stejný názor, jako on. Asi za hodinu zavolala dcera. Když jsem spatřila na mobilu že volá, byla jsem přesvědčená, že proto, aby nás podpořila. Ale kdepak. Od Jakuba už věděla, jaký dobrý skutek máme v plánu a vzala to ještě hůř než on.
Museli jsme se podřídit
Zkusili jsme naše děti přesvědčit. Marně. Pro ně byla představa, že bychom si vzali dítě do pěstounské péče prostě nepřijatelná. Nakonec jsme museli jednání o pěstounství pozastavit. Hrozilo totiž, že už neuvidíme vnoučata. I tak to ale mezi námi, dětmi a vnoučaty není v pořádku. Já a manžel jsme nepříjemně překvapeni jejich chováním, oni na nás zase mají vztek. Nelíbí se nám, jak se nám snaží zasahovat do života, jenže zase nechceme přijít o vnoučata.
Věnceslava (67), Frýdecko-Místecko
