Dětské stíny na silnici

Za mého dětství se v mé rodné vesnici na severu Moravy mezi místními šířily zvěsti o tragickém požáru dětského domova koncem šedesátých let, při kterém uhořelo několik dětí…

Nikdy jsem v místech tohoto neštěstí nebyla, jen přibližně jsem tušila, kde domov stál. V tomtéž kraji, jen v jiné vesnici totiž bydlela matčina sestra Radka, která k nám občas jezdila na návštěvu a od které jsme se o tragické události dozvěděli.

Také vás může zajímat ...

Nikdy se u nás nezdržela déle než do odpoledních hodin, protože se bála, jezdit přes onu vesnici po setmění. Tvrdila, že prý na silnici vidí přízraky uhořelých dětí. Při jejích slovech nás mrazilo.

Smyk na silnici

Život běžel dál. Vystudovala jsem, odstěhovala jsem se do jiného města, vdala jsem se a měla děti. Na onu příhodu jsem si už ani nevzpomněla. Připomněla mi ji až zvláštní náhoda. Vracela jsem se s kolegou ze služební cesty a projížděli jsme oním krajem na severu Moravy.

Byl už podvečer, šero, a navíc se začala zvedat mlha. V prudké zatáčce udělal kolega náhle autem bleskurychle kličku, jakoby se něčemu vyhýbal. Jen tak tak jsme nevlítli do pole. Kolega zaklel jako starý dlaždič a prudce zabrzdil.

Já jsem těžce oddychovala a děkovala Bohu, že se nám nic nestalo.

Lesní cesta

„Viděla jsi je, blbce?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Nic jsem neviděla, protože jsem podřimovala. „To není možný,“ pokračoval kolega. „Ta děcka! Co dělala u cesty? A navíc samy a v takovém počasí?“ Neměla jsem tušení o čem mluví.

Kolega nastartoval a jako svědomitý člověk otočil auto a jel zpátky. U zatáčky byla nenápadná cesta do lesa. Předtím jsme ji přehlédli. Zastavili jsme. Vystoupili jsme z auta, chodili kolem, volali, ale po dětech nebylo ani vidu ani slechu.

Napadlo mě, že musely být z nějaké samoty, ta cesta tam jistě nebyla jen tak. A nejspíš se lekly a utekly. Ještě chvíli jsme se rozhlíželi kolem, pak jsme nasedli do auta a vyrazili po nenápadné cestě mezi stromy.

Zchátralý zámek

Dojeli jsme až na její konec, kde byla brána a na ní cedule „vstup pouze na vlastní nebezpečí“. Já i kolega jsme byli zvědaví. Vystoupili jsme a nakoukli, co se za bránou skrývá. Byl tam opuštěný zámeček.

Neodolali jsme a prošli bránou. Po polorozpadlých schodech jsme sešplhali do zámecké kaple. Kdysi to tam muselo být krásné. Vysoký zdobený strop a vymalované stěny byly nyní už oprýskané a zbytek lavic, které zde zůstaly byly špinavé a otlučené.

Už jsme se chtěli otočit a vrátit se zpátky k autu, když se kolem nás najednou objevily stíny.

Utekli jsme

Zůstali jsme stát jako přikovaní. Stíny se pohnuly směrem k nám. Na nic jsme nečekali. Proběhli jsme rozbitým oknem a drápali se po čtyřech do prudké stráně. Báli jsem se ohlédnout. Cítila jsem za sebou šum spadaného listí, jakoby kdosi běžel za mnou.

Když jsme konečně doběhli k autu, rychle jsme nasedli a zabouchli dveře. Kolega nastartoval a rychle jsme odtamtud odjeli pryč. Později jsem se dozvěděla, že právě ten zchátralý zámek byl onen dětský domov, o němž jsem kdysi slýchala.

A ty děti na silnici? Vzpomněla jsem si na tetu Radku. Možná měla pravdu…

Helena P. (51), Morava

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...