Dětský přízrak uprostřed vozovky

Kolega mě upozorňoval, že se na tom úseku silnice občas dějí zvláštní a nevysvětlitelné věci. Já, jakožto racionálně uvažující žena, jsem jim ale nevěřila…

Byla jsem už více jak půl roku nezaměstnaná. Pobírala jsem sociální dávky a čas od času jsem si něco málo přivydělala na brigádách. Musela jsem si hodně utahovat opasek, abych z těch málo peněz, které jsem měsíčně dala dohromady, mohla zaplatit nájem, elektřinu, telefon a další složenky.

Začínala jsem už být zoufalá. Bylo mi přes padesát, cizí jazyky jsem neuměla, a měla jsem strach, že už si žádnou práci nenajdu.

Také vás může zajímat ...

Rozvážka jídla

Jednou jsem se cestou domů stavila v malé pizzerii, kterou u nás v ulici před několika týdny otevřeli. A tam jsem si všimla vylepeného letáčku, že shánějí někoho na rozvoz jídla. Řidičák jsem měla od dvaceti let.

Najezdila jsem už tisíce kilometrů a troufám si říct, že jsem dobrá řidička. Sebrala jsem tedy veškerou svou odvahu a zeptala se majitele pizzerie, zda by mě nevzal na zkoušku. K mé radosti souhlasil. Pizzerie mu dobře šlapala a jelikož byl o rozvoz jídla zájem, potřeboval ještě druhého řidiče.

Podivné nehody

Mým řidičským kolegou, který mě seznámil s autem, navigací a řekl mi, co a jak, byl Rudolf, vousatý chlápek přibližně mého věku. „V tomhle úseku si dávejte pozor. Bývá tu hustá mlha a občas tu někdo z leknutí sjede do příkopu,“ upozorňoval mě, když jsem první den, abych se zapracovala, rozvážela s ním.

„Vždyť je tu docela přehledná rovinka,“ namítla jsem. „Já vím, ale prý se tu občas dějí divné věci.“ Tázavě jsem pozvedla obočí. „Sám jsem to nezažil, ale údajně se na tomto místě prostředkem vozovky vznáší podivný mlžný opar, či co.“ Jelikož se ale Rudolf pousmál, nebrala jsem jeho slova až tak vážně.

Dívka na silnici

Uběhl asi měsíc a já jsem tu historku pustila z hlavy. Vzpomněla jsem si na ni až ve chvíli, kdy jsem na tom úseku jednoho deštivého odpoledne vjela do husté mlhy. Zpomalila jsem asi na třicítku a maximálně jsem se soustředila na řízení.

Ujela jsem asi dvě stě metrů, když jsem před sebou uprostřed silnice najednou uviděla malou dívenku. Zatroubila jsem, ale dívka místo toho, aby odešla na stranu ke krajnici, otočila se ke mně a začala se rychle přibližovat.

Těsně před nárazem se rozplynula. Já jsem instinktivně strhla volant a sjela s autem do příkopu.

Pomníček u cesty

Naštěstí jsem jela téměř krokem, navíc příkop byl hodně mělký, takže jsem se nezranila, ani nepoškodila auto. Jen jsem byla silně otřesená. Když jsem vylezla ven, byl onen přízrak nebo s čím jsem se to setkala, pryč.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale všude bylo pusto a ticho. Celá rozklepaná jsem usedla za volant a odjela pryč. Když jsem tím místem asi dva dny poté projížděla, měla jsem žaludek stažený strachem. Bylo jasno, dobrá viditelnost, a tak jsem si o pár metrů dál všimla malého pomníčku u cesty.

Byla na něm v rámečku i fotka malé dívky – té dívky, kterou jsem tehdy viděla procházet se po silnici.

Soňa H. (58), Hradec Králové

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...