Dětství oblíbeného herce Jiřího Štěpničky krutě poznamenal traumatický zážitek!

Na útěku za hranice měl u sebe rodinné šperky, ale ty mu sebrali a nevrátili!

Každý jistě bude souhlasit, že dítě má vyrůstat s matkou. Herec Jiří Štěpnička (73) ale měl takové štěstí jen chvíli. Po dramatu na státních hranicích o maminku přišel na dlouhá léta.

Herecké geny zdědil Jiří Štěpnička (73), hvězda seriálů Modrý kód nebo Vyprávěj, po své slavné matce. Jiřina Štěpničková (†73) byla velkou postavou českého divadla a filmu před druhou světovou válkou.

Také vás může zajímat ...

V roce 1947 se v nepřítomnosti provdala za malíře Jana Samce (†71). Svatba se tehdy konala v Londýně na velvyslanectví. Byla tehdy v jiném stavu, čekala právě Jiřího. Ten má tak v rodném listu jako místo narození britskou metropoli – a také jméno po otci, tedy Jiří Samec.

Jaké bylo jeho první slovo?

Osudovou chybu udělala Jiřina tehdy, když se vrátila do Československa. Kdyby bývala ve Velké Británii zůstala, mohla se vyhnout krutému osudu, který ji později čekal. Nemohla ale vědět, jak se u nás změní režim po roce 1948 a jaké restrikce přinese.

Ani prvních několik let, kdy vychovávala Jiřího, nenaznačovalo, co přijde. Jedinou starostí hercovy maminky bylo, že malý chlapec vůbec nemluvil. Nechala proto poslat pro dětskou lékařku.

Ta přijela autem a stal se zázrak. Jiří otevřel pusu a řekl „auto“ – a bylo po problému! Jeho matka měla problémy s kariérou. Nový režim ji nebral, stejně jako ona se nechovala vstřícně vůči komunistům.

Když se objevila možnost utéct z republiky, příliš dlouho se Jiřina Štěpničková nerozhodovala. Všechno vypadalo velmi věrohodně: v dopise, který dostala ze zahraničí, jí psal jeden český režisér, že ví o jejích potížích a že pro ni bude mít na Západě role. Uvěřila tomu; netušila, že dopis je zfalšovaný a jde o past.

Měl rád i svoji macechu

Do plánované emigrace s sebou Jiřina vzala pochopitelně i malého Jiřího. Ten na drsný zážitek nikdy nezapomněl. Netušil ovšem, jaký má být skutečný cíl cesty.

„Jeli jsme vlakem někam na Šumavu,“ vzpomínal herec. „Maminka mi řekla, že jedeme za otcem do Karlových Varů a tam oslavíme moje narozeniny. Pamatuji si, že jsem v jednu chvíli viděl ty kmeny borovic a říkal jsem, že už jsme na kolonádě.“

Domluvený průvodce, který měl celou skupinu lidí převést tajně přes hranici, byl nastrčený estébácký důstojník. To se ale všichni dozvěděli až později. Místo vytouženého vstupu na půdu cizí země se náhle ozvala střelba a výkřiky pohraničníků.

Všichni byli zadrženi. Jiřího maminka se ještě pokusila schovat, ale viděla, jak její syn pláče a tak z úkrytu vystoupila. Jiřího odvezli na stanici k pohraničníkům. V kapse modrého námořnického kabátku, který měl na sobě, byly uschovány rodinné šperky. Ty mu pochopitelně vzali.

Zpátky už je nikdy nedostal. Dočasně byl umístěn v záchytném zařízení pro děti neboli v „polepšovně pro batolata“, jak to s nadsázkou označil. Odtamtud si ho odvezl otec k sobě do Karlových Varů. Tatínek pracoval v lázeňském městě jako učitel a zároveň byl akademickým malířem.

Druhou část uměleckých genů, tu malířskou, zdědil Jiří právě po něm. Nejprve spali oba dva v ateliéru, protože otec neměl byt. Otec pak navázal vztah s jednou mladou Ruskou.

„Líbila se mi a měl jsem ji moc rád,“ vzpomínal herec. „Byla vlastně moji macechou.“ Zvykl si na ni tak, až si představoval, že po návratu maminky z vězení, kde si odpykávala přísný trest, budou žít všichni společně.

Nepřála si, aby byl hercem!

Na rozdíl od svých vrstevníků vídal nyní Jiří maminku pouze při návštěvách ve vězení. Jezdil tam za ní pravidelně a podařilo se mu propašovat jí tam i různé věci, například hřebínek. Nemusel ale čekat celých tvrdých patnáct let, ke kterým byla odsouzena.

Po deseti letech se dostala ven na amnestii. Mohla se vrátit ke své profesi, i když ne v hlavním městě. Jiří dodnes vidí před očima, jaké bylo její první představení po návratu z vězení – odehrálo se v divadle v Kladně a na jeho konci byl patnáct minut dlouhý potlesk obecenstva vestoje.

Mezitím se Jiří rozhodoval pro své budoucí povolání. Více ho přitahovalo to otcovo, chtěl se stát rovněž malířem jako on.

Celý život se tak nějak pohyboval mezi výtvarníky a láska k obrazům se ho stále držela. Vybral si ale nakonec maminčino povolání, i když Jiřině Štěpničkové se to vůbec nezamlouvalo. V rozporu s jejím přáním šel studovat na DAMU.

Na premiérách byl z mámy nervózní

Po úspěšném absolvování DAMU začal Jiří hrát nejprve mimo Prahu, konkrétně v Hradci Králové a v Brně. Do hlavního města se vrátil rovnou na scénu ze všech nejprestižnější: do Národního divadla. Vstoupil tam prý tehdy tak trochu jako mladý frajírek, který si ani nesundal čepici a pískal si.

Následoval zasloužený pohlavek od jevištního mistra – tím byl Jiří upozorněn, že na takovém místě je podobné chování nevhodné. Velkou kontrolu nad sebou měl Jiří ve své mamince. Měl k jejím hereckým zkušenostem úctu a respekt a proto nechtěl, aby chodila na jeho divadelní premiéry.

Tušil, že její přítomnost by mu přinesla ještě větší trému. Jiřina Štěpničková se ale na svého syna přesto chodila tajně podívat. Jiří se to ovšem vždycky dozvěděl od uvaděček.

Od maminky dokázal přijmout jak chválu, tak i kritiku. Byla prý velmi nekompromisní a dokázala tnout do živého. „Věděl jsem, že je dokonalá profesionálka a že jakákoli její připomínka sedí,“ konstatoval herec.

Zedník i autobusák

V poslední době je Jiří jednou z hlavních hvězd seriálu Modrý kód z lékařského prostředí. Stal se při té příležitosti i jednou z tváří kampaně Českého červeného kříže, ukazující divákům základy první pomoci. Se zdravotnickým prostředím má přitom herec zkušenosti z doby studií.

„Dělali jsme jako studenti v podstatě lapiduchy. Tahali jsme duše z míst, kde se něco stalo. Dodneška třeba vím, jak pracovat s obvazovými materiály, a pamatuju si způsoby obvazování,“ prozradil. Nebyla to jediná schopnost, kterou během času získal.

Na gymnáziu museli mít tehdy studenti výrobní praxi a tak chodili na stavbu. „Dá se vlastně říct, že jsem mimo jiné i vyučený zedník,“ uvedl Jiří. Pro jednu roli se zase musel naučit řídit autobus, a to natvrdo.

V produkci mu sice tenkrát řekli, že s tím nebudou problémy, ale musel opravdu prodělat celou autoškolu a podstoupit zkoušky. Nelituje toho, za volantem autobusu by to zvládl dodnes.

Láska od školních let

Oblast, ve které se Jiřímu zadařilo celoživotně, je jeho soukromý život. Svoji osudovou partnerku si našel hodně brzy, už během středoškolského studia. Vůbec nevadilo, že ona se učila na samé jedničky a on byl třídní flákač.

„Byli jsme spolužáci na gymnáziu,“ prozradil v jednom rozhovoru. „A já tvrdím, že naše manželství trvá proto tak dlouho, že jsme začali nenávistí, pořád jsme se popichovali a hádali, teprve pak jsme přešli k lásce. Odbyli jsme si krize na začátku a od té doby už se máme jenom rádi!“

Za tuhle roli by mu nejspíš matka pořádně vynadala!

Těžko říct, jak by se maminka Jiřího Štěpničky dívala na roli, kterou přijal v roce 1986. Jednalo se o angažovaný životopisný seriál Gottwald a on v něm hrál titulní postavu. Matka se toho nedožila, zemřela rok předtím. Jiří si to později vyčítal, ale v danou chvíli prostě nedokázal říct „ne“.

Počítal s tím, že mu to národ bude jen stěží odpouštět a příliš se v tomhle směru nemýlil. Dočkal se za to mnoha odsudků, ale svým sympatickým vystupováním a hereckými kvalitami si diváky získal zase zpátky!

S Harrisonem Fordem má společný nejen podobný hlas!

Už dlouhá léta promlouvá hlasem Jiřího Štěpničky americký hvězdný herec Harrison Ford. Jiří je slavnému představiteli Indiana Jonese dokonce i fyzicky podobný. Má v téhle souvislosti veselou historku. Jednou namlouval reklamu na komerčním rádiu.

Z Ameriky přiletěl nějaký důležitý člověk na kontrolu. Jiřího slyšel, ale neviděl. Zarazil se a ptal se zvukaře: „Kdo to je? Ten má hlas jako Harrison Ford!“ A zvukař mu prý odpověděl: „To nic není, počkejte, až přijde!“

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...