Diagnóza byla neúprosná

Špatné zprávy nepřicházejí nikdy vhod. U mě si ale opravdu vybraly ten nejšílenější okamžik. Začínala jsem právě znovu žít. A najednou byl všemu konec.

Všechna trpkost a hořkost ze mě pomalu odchází. Cítím to každým dnem. Jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala. Nepadla jsem a tu mrchu jsem porazila. Alespoň prozatím. Ale já už věřím, že to tak bude napořád. Nakonec věřit v dobrý konec je to nejlepší, co člověk v takové situaci může udělat. Ale cesta k takovému poznání je velice dlouhá a trnitá.

Také vás může zajímat ...

Dokud byla rodina, bylo vše

Měla jsem krásné dětství s rodiči a dvěma sourozenci. Bohužel netrvalo příliš dlouho. Když mi bylo patnáct, maminka zemřela na rakovinu prsu. Otec se, nás děti, snažil v pořádku dovést do dospělosti. Povedlo se mu to, ale maminka nám stejně moc chyběla a určitě se to na nás všech dost podepsalo. U mě se to projevilo velkou touhou mít zase úplnou rodinu, svou domácnost, manžela a děti.

Proto jsem se zcela nerozvážně brzy vdala.

Takový obyčejný kluk

Petr byl takový obyčejný kluk, kterého jsem potkala na jedné tancovačce. Chodili jsme spolu dva týdny a já otěhotněla. Rychle jsme se proto vzali. Když nad tím přemýšlím dnes, vím, že jsem Petra vlastně nikdy nemilovala. Chtěla jsem rodinu. A tu jsem měla. Nic víc, nic míň. Zpočátku mi to tak vyhovovalo. Jenže z manžela se dost brzy vyklubal opilec a hrubec.

Roky velkého násilí

Mnoho let jsem zažívala domácí násilí, teror, o kterém se mi jen těžko mluví. Když syn dospěl, našla jsem konečně odvahu z toho pekla odejít. Byla jsem volná, syn už mě nepotřeboval. Byla jsem ale neskutečně sama. Tak sama v životě, jako nikdy předtím. A to se na mně podepsalo. Nejen psychicky, ale zřejmě i fyzicky.

Bez práce a bez přátel

Padesátku jsem oslavila opravdu velkolepě. S výpovědí v ruce a sama v prázdném bytě. Byla jsem na tom fakticky špatně, ale ještě jsem si celou situaci zhoršovala tím, že jsme se začala hrozně litovat. Byla jsem zoufalá oběť, protože za všechno moje neštěstí mohly okolnosti a lidé kolem mě. Samozřejmě to byl nesmysl, ale já se v tom přímo vyžívala.

Pak jsem naštěstí potkala Janu.

Plná optimismu a lásky

Narazily jsme na sebe na úřadu práce. Byla právě také bez zaměstnání. Přesto z ní optimismus a dobrá nálada úplně prýštila. Nechápala jsem to. Nějakou záhadou jsme si padly do oka a domluvily se, že zkusíme po práci pátrat společně. Šla jsem tehdy domů, jako když mě někdo polije živou vodu. Po mnoha letech jsem zase najednou cítila naději.

Karta se obrátila

Díky Janině pozitivní energii, kterou mě neustále nabíjela, jsem nakonec našla práci a také celou partičku Janiných kamarádů, mezi které mě vzala. Chodili tancovat country. Začala jsem zase žít a našla si dokonce přítele. Moc let jsem byla bez muže, než se objevil Rudolf. Byl rozvedený stejně jako já. To, že byl o sedm let mladší byl detail.

Hrál nádherně na kytaru a uměl vymýšlet krásné hlouposti, kterým jsme se spolu od srdce smáli.

Měli jsme plány

Bylo nám spolu tak dobře, že jsme chtěli tak zůstat navždy. Začali jsme plánovat, jak ze dvou domácností uděláme jednu, jak opravíme Rudolfovu malou chatičku. Byla jsem neskutečně šťastná. A zrovna v té chvíli mi od lékařky přišlo předvolání na vyšetření a na mamograf.

Nechtěla jsem uvěřit

Seděla jsem v ordinaci a mlčela. Ta strašlivá diagnoza mě prostě úplně sejmula. Rakovina prsu. Stejně jako máma. Viděla jsem ji jasně před sebou, nemohoucí, vyhublou, bezmocnou, jak leží bílá jako křída na nemocničním lůžku. Tak tohle mě čeká. Zatmělo se mi před očima. Hrůzou jsem prostě oněměla. Hrůzou a tou nespravedlností.

Potkalo mě to právě ve chvíli, kdy jsem se v životě konečně znovu nadechla.

Těžký boj

Celý dlouhý týden jsem se potýkala se svými myšlenkami a sama se sebou. Rozhodla jsem se o tom všem nikomu nic neříkat. Ani synovi, ani Rudolfovi. S tím jsem se chtěla ihned rozejít. Říkala jsem si, že nemám právo ho k sobě vázat. Bude ze mě mrzák bez prsou. Pokud to tedy vůbec přežiju. Jenže on vůbec nechápal, proč ho od sebe odháním. Dokonce si myslel, že mám někoho jiného.

Pohádali jsme se a on se odmlčel. Právě ve chvíli, kdy jsem nastupovala do nemocnice na mastektomii, operaci prsou.

Jenže když jsem se probudila z narkózy, seděli u mé postele z jedné strany syn a z druhé Rudolf.

Nedali se odradit

Rudolf prý něco tušil, zkontaktoval syna a společně mě pak vypátrali. Já na to ale byla vážně zle. Připadala jsem si znetvořená, k ničemu. A tak jsem je oba vyhodila. Jenže oni to nevzdávali a chodili za mnou stále znovu a znovu. I já ale postupně začala celou situaci přehodnocovat. Uvědomila jsem si, že život jde dál a že mám obrovské štěstí, že někdo stojí při mně.

Čekalo mě období tvrdé léčby. Nad vodou mě držela i kamarádka Jana.

Byl to úžasný pocit, že nejsem na vše sama.

Porazila jsem ji

Dnes už mám za sebou poslední kontrolní testy. Jsem !čistá“. Vím že rakovina se tak snadno nevzdává a může se kdykoli objevit znova. Ale teď už nejsem žádný srab ani já. Nebojím se jí. Jsem připravená kdykoli s ní zase svádět tvrdý boj. A mezitím si užívám každý den. Se synem i s Rudolfem. Pochopila jsem, že pro něj není důležitý obal, moje tělo, ale obsah.

Zkrátka, že mě má rád takovou, jaká jsem.

Milena U. (61), Příbram

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...