Manželovi jsem obětovala skoro celý život. Neuměla jsem si ani představit, že by to mohlo být jinak. Dnes vím, že jsem se trápila zbytečně.
Milovala jsem ho příliš
Když jsme se s Karlem brali, byla jsem opravdu šťastná. Byl o dost starší než já, ale velký fešák, děvčata mu nadbíhala, a přesto si vybral mě, ačkoliv já byla jen taková šedá myška. Vzhlížela jsem k němu jako ke svatému obrázku a snažila jsem mu splnit, co jsem mu na očích viděla. Vydrželo mi to poměrně dlouhou dobu, ani jsem si přitom nevšimla, že vlastně nežiji ani tak svůj život, jako se spíš pořád jen přizpůsobuji tomu, co si přál on.
Časem jsem ztratila iluze
Když se nám narodila dcera Ilonka, byla jsem sice také šťastná, ale začalo mě všechno vyčerpávat. Karel byl sice rád, ale kvůli dítěti nehodlal nijak ustoupit ze svých standardů a ode mě očekával, že vše zvládnu jako před tím. To na mě ale bylo příliš. Jenže když jsem se mu snažila vysvětlit své pocity nebo se ho pokusila aspoň trochu zapojit do pomoci v domácnosti, nepodařilo se. Začal trávit víc času mimo domov a na mě tam vše padalo. Nakonec jsem si zvykla – i na to, když mi „dobří přátelé“ donášeli, kde a s kým můj Karel tráví čas. Záhy jsem ztratila veškeré iluze.
Dcera se dokázala vzepřít
Jak čas běžel, zvykla jsem si i na tohle. Stále jsme Karla milovala a všechno mu odpouštěla. Ilonka rostla a pomalu začalo být jasné, že moji poddajnou povahu rozhodně nepodědila. Její hádky s otcem byly stále častější a skončilo to tím, že si v osmnácti sbalila věci a odešla z domu. Chtěla, abych odešla taky, ale já nemohla. Kdo by se o Karla staral tak jako já? To jsme nedokázala připustit. Ale s dcerou jsme zůstaly ve spojení. Karel to komentoval jen slovy, že už je dospělá, tak ať si dělá, co chce, aspoň bude doma klid. Později se Ilona vdala do Anglie a narodily se jí dvě děti, má spokojený život.
Dobrá rada jako na zavolanou
V té době to už šlo s Karlem začalo jít s kopce. Trpět zdravotními problémy, ke kterým se přidala Alzheimerova nemoc a situace se zhoršila natolik, že musel být umístěn do léčebny. Já šla do důchodu, ale starat se o něj doma bych už nezvládla. V té době se mi ozvala dcera, jestli bych nechtěla odjet za ní a dětmi do Anglie. Doma prý mě už stejně nic nedrží a aspoň si užiju vnoučat. Nedovedla jsem si ale představit, že bych nechala Karla v léčebně, i když mě při mých návštěvách většinou už ani nepoznal. Měla jsem z toho velké dilema a nevěděla, jak se rozhodnout. Po jedné takové návštěvě jsem seděla v chodbě na lavičce a plakala. Přišla ke mně sestřička a ptala se, co se mi stalo. Vyklopila jsem jí všechno. A dobře jsem udělala! Vyznala se v této problematice moc dobře a poradila mi, co mám dělat. Hlavně že si nemám dělat nějaké výčitky, není to přece moje vina a všechno ostatní se dá zařídit, i když budu mimo tuto zemi. Pomohla mi i s vyřizováním formalit. Dnes už žiji druhým rokem u dcery v Anglii a jsem zase šťastná.
Irena (67), t. č. Southampton, Anglie
