Díky radě od spolužačky je moje rodina už léta spokojená

Když se mi narodila dvojčata, bylo to krásné. Jenže péče o ně mě začala brzy dost zmáhat. Byla jsem s nimi dlouho doma, ale můj sen o šťastné a spokojené rodině se nějak nekonal.

Přestala jsem to zvládat Oba kluci totiž byli už odmalička hodně živí a temperamentní. Jako miminka mě kvůli svému neustálému pláči nenechali moc vyspat, později, když začali lézt a pak i chodit, už to bylo opravdu náročné. Sotva jsem jednoho zachránila od boule na hlavě, druhý už zase strkal prstíčky, kam neměl, a tak u nás bylo pořád hodně křiku a pláče.

Také vás může zajímat ...

Manžel byl velmi pracovně vytížený a já na starost o domov a děti byla úplně sama. Později se přidaly ještě takové ty dětské rošťárny, odmlouvání, vztekání, nepořádnost a hádky. A pohár mé chabé trpělivosti často přetekl, a já se snažila je usměrnit svým křikem. Jenže čím víc jsem na ně křičela, tím se jejich chování spíše zhoršovalo.

Bralo mi to energii, nefungovalo to a pak jsem si to ještě vyčítala.

Bylo to na mě i vidět Manžel se večer vždycky divil, že jsem tak vyčerpaná, ale on přicházel až ve chvíli, kdy jeho „andílci“ sladce spali a já na poslední chvíli dokončovala aspoň hrubý úklid a vařila mu večeři. Snažila jsem se mu vše vylíčit, ale on mě vždycky jen odbyl s tím, že jsou to přece děti, tak trochu zlobit musí. Nedovedl si vůbec představit, jaké to pro mě je.

Byla jsem už psychicky skoro na dně. Pak jednoho dne přišlo pozvání na třídní sraz. Nechtělo se mi tam, ale manžel mě přemluvil, ať jdu, že aspoň přijdu na jiné myšlenky. Sice jsem se nijak moc nebavila, musela jsem se přemáhat, ale ke konci si ke mně přisedla spolužačka, se kterou jsme kdysi docela kamarádily.

Na rovinu se mě zeptala, co se se mnou děje, vždyť prý vypadám jako svůj vlastní stín. Něco se ve mně v tu chvíli zlomilo a já jí všechno vyklopila. Bylo mi v té chvíli jedno, jestli bude mé problémy zlehčovat jako můj manžel, prostě jsem to ze sebe vysypala. A ona se nejen nesmála, ale doporučila mi svoji známou psycholožku.

„Zajdi za ní, určitě ti pomůže!“ řekla mi.

Naučila mě nekřičet Trvalo mi to asi týden, ale nakonec jsem se přece jen objednala. A dobře jsem udělala! Paní psycholožka mi poradila spoustu dobrých způsobů, jak vše zlepšit. Nejdřív jsem měla posadit celou rodinu k jednomu stolu, vysvětlila jim, že křik je špatná věc a že se za něj omlouvám. Kluci jen vyjeveně koukali. Pak jsem se musela učit svůj vztek a křik vědomě ovládat.

Trvalo to sice pár měsíců, ale nakonec jsem to dokázala! A byla jsem překvapená, jak rychle se i chování kluků zlepšilo a najednou samy od sebe začaly dělat věci, které jsme po nich chtěla, aniž bych musela zvyšovat hlas. Dokonce se mi sami nabízeli, jestli nepotřebuji pomoct. Samozřejmě i teď někdy reaguji podrážděně, ale už nekřičím.

Náš život se stal mnohem harmoničtějším a já zase rozkvetla.

Jsem své spolužačce za tu pomoc dodnes vděčná.

Jiřina (42), Hodonín

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...