Můj kousek štěstí

Dlouho tajil, že má roztroušenou sklerózu

Bratrance Patrika jsem už odmala brala jako bráchu. Náš domek sousedil se strýcovým a Páťa byl jen o čtyři roky starší než já.

Možná proto, že jsme oba byli jedináčci, vzal si mě pod ochranu, sotva jsem začala chodit. Vůbec mu nevadilo, že jsem holka, bral mě s sebou všude, dokonce si prosadil, že jsem se stala právoplatným členem jeho klukovské party. Na základní škole mi pomáhal s učením, radil mi, jak na kluky, když přišel čas prvních dětských lásek. Když jsem nastoupila na střední školu, vídali jsme se méně často. Patrik šel na učňák a protože bydlel na internátě, měli jsme na sebe čas jen o víkendu. Navíc v té době už měl přítelkyni, a tak jezdil domů jen občas. Ale přesto mezi námi bylo silné pouto, sdíleli jsme svoje radosti i starosti. Navíc Patrik byl opravdu výjimečný kluk. Vždycky se snažil ostatním pomáhat a sám naopak usiloval o to, aby o pomoc žádat nemusel. Svoje starosti vždy zlehčoval a své problémy se snažil řešit sám. Ne, že by byl nějaký drsňák. Ale prostě kolem sebe chtěl vidět spokojené a veselé tváře, a dělal vše proto, aby se s ním ostatní cítili příjemně. Bylo to pro něj snadné, měl spoustu nápadů a energie. Když jsme byli starší, byl tím, kdo zařizoval všechna rodinná setkání a oslavy, tím, kdo se staral, aby se pořád něco dělo.

Dbal o všechny

V pětadvaceti jsem se vdávala. Patrik, který měl v té době vážný vztah, moji známost s Radkem po celou dobu bedlivě sledoval, a když bylo jasné, že dojde k veselce, byl první, kdo se vrhl do zařizování. Uvítala jsem to já i moji rodiče. Už proto, že v naší rodině nepřipadala malá svatba v úvahu. Svůj den jsem si, také díky bratranci, který si dal záležet aby žádné mé „nevěstovské“ přání nezůstalo nesplněné, báječně užila. Dokonalou tečkou za perfektním dnem pak bylo, když mi večer, než jsme s Radkem odešli z hostiny, Patrik oznámil, že do roka bude další svatba, jelikož si hodlá vzít svou přítelkyni Lindu.

Vždy měl řešení

Svatba skutečně byla do roka. Já jsem si ji ale neužila tak, jak jsem si představovala. Ležela jsem v té době v nemocnici, protože jsem byla těhotná a bohužel se objevily komplikace, kvůli kterým jsem musela být pod neustálým lékařským dozorem. Ovšem Patrik si poradil i s tímhle. Hned po obřadu dorazil i s Lindou do nemocnice. Přivezli mi dobroty ze svatební hostiny, na kterou ostatní svatebčané čekali, a dokonce s sebou vzali i tři kluky z kapely, která jim na svatbě hrála, abych opravdu o nic nepřišla.

Léta utíkala

Pořídili si se mnou i fotky, takže jsem se mohla považovat za právoplatného svatebčana. Pro mě bylo hlavní, že si můj drahý bratro-bratranec našel svou spřízněnou duši. Lindu jsem měla moc ráda, byla to hodná holka. Léta běžela. Patrik i já jsme měli po dvou dětech. Samozřejmě jsme měli méně času, ale on dokázal vždycky dát dohromady společné dovolené, letní grilování, zimní sáňkovačky. Děti, naše i jeho, ho prostě zbožňovaly. S mým mužem si báječně rozuměl. Ještě na učňáku propadl Patrik počítačům. Pracoval jako technik, a protože pro něj bylo samozřejmé sledovat všechny novinky a neustále se učit něco nového, byl „správcem sítě“ pro celou rodinu. Navíc si díky tomu s Lindou vůbec nežili špatně, i když ona jako prodavačka neměla nijak skvostný plat.

Tmelil rodinu

Mezi tradiční události, při kterých se scházela hlavně mladší část příbuzenstva a jejich kamarádi, patřil volejbalový turnaj, který Patrik pořádal třikrát do roka. Obvykle byl hlavní hvězda, ve sportu se mu dařilo jako ve všem. Na onom jarním turnaji se to ale změnilo. Vypadalo to, že vůbec není ve formě. V duchu mě tenkrát napadlo, že už asi všichni stárneme. Koneckonců, bratranci bylo už pětačtyřicet. Dělala jsem si z něj kvůli tomu legraci. On mi pak v žertu hrozil a vykřikoval, že je to jen dočasná indispozice a že nás v létě roznese jeho tým na kopytech. Po turnaji jsem si při několika příležitostech všimla, že Patrik trochu kulhá. Někdy míň, jindy víc, ale bylo jasné, že něco není v pořádku. Bydleli jsme každý v jiném městě, nevídali jsme se denně, ale i tak mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Při jedné grilovací party, která se konala u nás na zahradě, jsem na něj uhodila.

Prý o nic nejde

Tvářil se, že o nic nejde. Tvrdil mi, že je to následek toho, že většinu času prosedí u počítače. „To víš, to dá člověku zabrat. Mám problémy s páteří. To, že sportuju, mi trochu pomáhá, ale na rehabilitaci nemám dost času. Ale až bude vhodná příležitost, trochu zvolním tempo a dám se do pořádku.  Jenže vhodná doba si zjevně dávala na čas. Po nějaké době jsem měla pocit, že má Patrik problém nejenom s nohama, ale také s levou rukou. Zkusila jsem něco vyzvědět od Lindy, ta ale bezvýhradně věřila tomu, co jí říkal. Já ne. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že mi něco tají. Když měl u nás ve městě pracovní schůzku, pozvala jsem ho na oběd, abych zjistila, jak se věci mají. To, co jsem z něj vytáhla, mě zdrtilo. I když on se to snažil podat tak, jako by šlo o nějaký nepovedený vtip.

Prozradil mi to

„Ty jsi opravdu příšerná,“ říkal mi, „nedáš pokoj, dokud z lidí nedostaneš pravdu. Tak dobře. Mám roztroušenou sklerózu. Ale o nic nejde, a ty si to necháš pro sebe. Víš, jak jsem v zimě měl ty chřipky, po kterých se mi zhoršily problémy s nohama? Tak tomu doktoři říkají ataka. Sice to vypadá, že úplně fit už nikdy nebudu, pokud nenajdou nějakou novou léčbu, ale žádná tragédie to není. Beru prášky, jsem pod dozorem, nic mi nechybí. A ty si to nech pro sebe. Linda ani děti to nevědí. Znáš ji, jen by se zbytečně nervovala. Jsem víceméně fit, až na mé sportovní schopnosti. O nic nejde.“ Jenže mě bylo jasné, že u Patrika je to vážnější, než byl ochoten si připustit. Když za půl roku opět skončil v nemocnici, musel s pravdou ven. Tentokrát se vrátil až po měsíci a o berlích. Nicméně stále nás přesvědčoval, že život se musí brát s humorem. Stále se snažil, aby zvládal všechno, co dřív. Stálo ho to ale hodně sil, často ho dostihla únava.

Humor nade vše

Přesto se konaly všechny akce, které obvykle pořádal. Semkla se kolem něj nejen rodina, ale i přátelé, a když mu nestačily síly, vždycky se našel někdo, kdo se postaral o to, abychom se sešli jako dřív. Atrakci dokázal udělat i ze své nemoci. Když už nedokázal chodit o berlích, uspořádal kolaudaci kolečkového křesla. Nikdy by mě nenapadlo, že se při takové příležitosti tak moc od srdce zasměji. Přestože se jeho stav zhoršoval, nikdy neztratil úsměv a odhodlání. Ale choroba byla neúprosná. Nakonec jej upoutala na lůžko. V tu dobu se ukázalo, že svým nezdolným přístupem dokázal nakazit i svou ženu Lindu. Nezažila jsem, že by si ta kdysi křehká a vystrašená princezna někdy stěžovala, nebo před dětmi dala průchod svému zoufalství. Žertovala, že se Patrik uchýlil do postele jen proto, aby mohl psát knihu. Byla pravda, že psal. Co, to jsme všichni zjistili až ve chvíli, kdy nám ho nemoc vzala. Pro každého z rodiny a přátel napsal osobní dopis, pro svou rodinu vypracoval manuál, jak zvládnout to, že už nebude s nimi. Co bylo v dopise pro mě, si nechám pro sebe. Ale těch patnáct stránek mi dodává energii vždy, když mám pocit, že je život těžký a nic se mi nedaří.

Petra (52) Zlínsko

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden