O tom, že čas od času naletí nějaká důchodkyně podomnímu prodejci nebo falešnému opraváři, jsem slyšela už hodně. Že však takového podvodníka nerozeznám ani já sama, jsem netušila.
Moje maminka je už stará žena. Po smrti svého manžela a mého táty bydlí sama v malém bytečku uprostřed sídliště a poslední roky z něj moc nevychází. Sužuje jí těžká artróza doprovázená silnými bolestmi. Staraly jsme se o ní mnoho let se sestrou, která ale má poslední dva roky už také značné problémy s páteří. Sestra navrhovala, aby se k babičce nastěhovala její dcera Anička. Já jsem ale té holce nevěřila. Nikdy mi neseděla. Byla celý její otec, nejen vzhledem, ale také povahou. Povrchní, zištný a falešný člověk. Mou sestru opustil, když bylo jejich dceři osm, a sestra se od té doby už nikdy neprovdala. Alimenty z něho tahala po stovkách, a ta malá byla pěkný vykuk po něm. Když jsem jí hlídala u nás doma, občas si nějakou hračku mých dětí tajně odnesla. Byla to taková malá zlodějka, kterou jsem nemusela a mí děti jí nesnášely. Bylo mi jasné, že by babičku jen obírala o peníze a možná i něco ukradla. Byla jsem proto zásadně proti takovému nápadu.
Nevěřila jsem
Právě proto, že nebyl nikdo jiný, kdo by se o maminku zodpovědně postaral, jsem byla u ní téměř každý den a pomáhala jí, jak to jen šlo. Jak už tomu u starších lidí bývá, maminka byla nejen nemocná, ale často se doma nudila. Snad proto se začala kamarádit se sousedem, který bydlel o dva vchody dál. V létě spolu vysedávají před domem, lamentovali nad svými životy nebo probírali, co se dá kde levně koupit. Docela si rozuměli a já byla ráda, že si matka našla spřízněnou duši, u které se vypovídá. Já na to při své náročné práci neměla čas, a mnohdy ani náladu. Jednoho dne si takhle sousedovi stěžovala, že potřebuje opravit světlo v předsíni, které problikává. Opravy v domácnosti já moc nezvládala. Pan Krupička byl už postarší, a tak si na takovou práci netroufal, slyšel prý ale o šikovném chlapíkovi, který je levný a ochotný. Zkusí prý na něj najít kontakt, zavolá mu a pošle ho rovnou k ní. Maminka mi o této dohodě s panem Krupičkou samozřejmě řekla a když se za pár dní u dveří objevil člověk v montérkách, hned mi došlo, že to bude ten opravář doporučený sousedem.
Nebála se zasáhnout
„Jo vy jste tu na to světlo, jen pojďte dál,“ pozvala jsem chlapíka, kterého jsem viděla poprvé v životě, do bytu své matky. „Tady je to světlo, tak se na něj podívejte, já už budu muset ale jít, maminka leží v obýváku, kdybyste cokoli potřeboval,“ sdělila jsem opraváři a musela jsem opravdu letět do práce. Měla jsem už zpoždění, tak mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, že by se mohlo něco stát. Rozloučila jsem se s maminkou, která zrovna sledovala svůj oblíbený seriál v televizi, i s opravářem, a utíkala jsem. Asi za dvě hodiny mi zvonil telefon a na něm číslo maminky. „Jaruško, ten chlap nebyl žádný opravář, ale zloděj,“ vyhrkla na mě matka a já si nejdřív myslela, že se zbláznila. Po mém udiveném dotazu začala vyprávět. V klidu se prý dívala na seriál, když tu jí zavolala na mobil Anička. Měla volno, tak se rozhodla navštívit babičku. Minula na chodbě muže, u kterého poznala babiččin obraz a sošku z předsíně. Když se dozvěděla, že babička ty věci nikomu neprodala, nelenila, a vyrazila za zlodějem. Maminka s námahou vstala a došla do předsíně. To, co tam však spatřila, jí vyrazilo dech. Nejen, že tam nebyl žádný opravář a světlo stále poblikávalo, v chodbě opravdu chyběl obraz a starožitná soška.
Zloděje nešetřila
To už se ale před domem ozýval křik neteře na celé sídliště. Anička měla štěstí, že se našli lidé, kteří jí přiběhli okamžitě na pomoc. Kdoví, jak by to bývalo jinak dopadlo. Kdyby neteř tak rychle nezasáhla, maminka by o své věci přišla. A jak se později ukázalo, falešný opravář měl u sebe i maminčinu peněženku a zlatý prstýnek, co měla v hrnku. Ten „opravář“ byl prostě obyčejný zloděj.
Venku musel vyslechnout rozhovor dvou důchodců a sprostě využil situace. Do bytu jsem ho vpustila já. Kdyby nebylo naší statečné Aničky, bývala by přišla o to málo, co měla. Anička si vysloužila za svůj skutek obdiv nejen celé rodiny, ale také příslušníků, které lidé přivolali. Zloděje dokázala tak poškrábat a pokousat, že na to nezapomene, a co víc, povedeného ptáčka policisté dobře znali. Díky její statečnosti se dostal pěkně do chládku. Dnes pracuje neteř u městské policie a vede si ve své práci dobře. O babičku teď pečujeme společně, a mně se tak hodně ulevilo. Už nejsem zkrátka nejmladší. Jen se někdy v duchu stydím za to, že jsem neteř tak podezírala z toho, že by svou babičku využívala nebo jí dokonce něco odcizila.
Jaroslava (59), Rakovník .
