Můj kousek štěstí

Do domu mého syna přišla saň

Antonín přivedl ženu, která v rodinných vztazích dělá jenom zle

Takovouhle snachu jsem si tedy na stará kolena nezasloužila. Přitom zpočátku se zdálo, že to je hodná holka. Ale některé ženské už jsou prostě takové. Po svatbě se radikálně změní. Proč si ji musel Antonín hned tak brzy brát? Chlap v jeho postavení, s jeho znalostmi i majetkem si mohl vybírat mezi těmi nejhezčími a nejhodnějšími, ale jeho uhranula zrovna tahle! Není ani hezká, ani zvlášť chytrá, holka v rozpuku už to taky není, nejlepší léta má za sebou, a protože na sebe ani moc nedbá, lepší už to asi nebude.
O tom, že přišla s „holou zadnicí“, ani nemluvě, ale horší je, jak se začala po svatbě chovat.

Nějakou potřeboval

Naše městečko je malé, polovina obyvatel se možná navzájem zná. A řekla bych, pokud mohu mluvit za tuhle polovinu, máme se rádi.
Alena byla z té druhé, nikdy jsem o ní neslyšela. Tonda si ji přivedl jednou ze zábavy. Byla jsem ráda, že je šance, že se zase dá s někým dohromady, protože byl už tři roky po rozvodu, žena od něj odešla i s dvěma kluky a on potřeboval ženskou, aby ho z toho vytáhla. Hučela jsem do něj, ať si dá inzerát nebo se nějak jinak seznámí, ale on se k ničemu neměl. Tak jsem k němu do jeho domu chodila alespoň prát a uklízet, občas uvařit, aby úplně nehnil.

Věřila jsem jí

S příchodem Aleny pookřál, já samozřejmě plynule vyklízela pole, abych nepřekážela jejich plánům.
Bylo mi jí zpočátku líto, protože její příběh nebyl zrovna veselý. Bezdětná, protože děti mít nemohla, opuštěná vlastně i z tohoto důvodu manželem, chudá jako kostelní myš, protože manžel se zadlužil a dostal oba do exekuce, no bylo toho víc a já jsem si, musím říct, taky naivně myslela, že když holka přijde snadno k vilce, bude mít pohledného muže, co ji má rád a chce se o ni postarat, a to dokonce i tak, že trval na tom, aby nepracovala, protože ji chce mít jako domácí paní, a ne aby chodila denně domů udřená z práce, že tedy bude vděčná za to všechno a také se vděčně chovat.
Neuplynul ani roky od svatby a Alena se začala chovat povýšeně, panovačně. O termínu „domácí paní“ má evidentně jiné představy než já. Nejhorší je to s jejím vztahem k mým vnoučatům, Petrovi a Pavlovi. Začala mluvit do jejich výchovy, ačkoli oni přicházejí ke svému otci jen jednou za čtrnáct dní na víkend a Tonda si je chce co nejvíc užít, být s nimi kamarád, hlavně aby k němu rádi chodili.
A ona je neustále sekýruje, chraň bůh, když se hned za dveřmi nezují, nebo třeba neutřou vodovodní kohoutek umazaný od mýdla.

Je chamtivá 

Začali být smutní a zaražení. Copak starší, sedmnáctiletý Pavel, ten to ještě nese jako chlap, ale sedmiletý Péťa má kolikrát na krajíčku. A to ještě nevědí, co se řeší za jejich zády. „Prosím tě, proč jim kupuješ takové drahé dárky, to jim stačí něco od Vietnamců, stejně hračky rozbijou a oblečení roztrhají…“ Mluví Tondovi do toho, za co utratí peníze, i když nemá ani korunu svou, všechno dostane a sama utrácí, platí z Tondových peněz uklízečku, sama nedělá nic, jen chodí po obchodech a nakupuje značkové šaty pro sebe, kosmetiky a všelijakých líčidel už má plnou koupelnu.
Tonda chtěl klukům zaplatit Alpy, aby měli zážitek, ale ona začala vyvádět, co je to za zbytečný přepych a utrácení. Pavel přivedl ukázat pyšně tatínkovi svou dívku, chtěl se pochlubit a byl celý nervózní. Na Tondovi jsem viděla, že se mu Stáňa líbí. No jak Alena začala vyvádět, když odešli! „Ta už mi sem nesmí, co to je za holku, co to má za chování, jak se strojí…“ Jen jsem lapala po dechu. A můj syn mlčí.

Odpověď jako facka

Poslední šok jsem dostala, když jsem si chtěla o všem s Toníkem promluvit. Všechno jsem mu vylíčila, všechno, co jsem měla na srdci, snažila jsem se nebýt nijak ultimativní, připomněla jsem mu, že ani my s mým mužem, jeho tatínkem, jsme neměli jednoduché manželství, ale nikdy jeden nevyčníval nad druhého a nikdo si nepočínal tak, že má poslední slovo pokaždé, když o něco jde.
A kdyby tady jeho táta ještě byl, určitě by to takhle nenechal a rázně zakročil, aby se Alena vzpamatovala, aby si uvědomila, že ona rozhodně není ta, co tady musí za každou cenu vládnout a rozhodovat o každém z rodiny. Poslouchal mě a nic neříkal, jen zase krčil rameny a koukal do země. A když jsem skončila, čekal mě šok, který jsem si nezasloužila, o tom jsem přesvědčená. „Víš, mami, já… Chtěli jsme tě… Chtěl jsem tě o něco poprosit. Chodíš k nám… Já tě mám rád, to víš, ale chodíš k nám moc často, my chceme mít víc soukromí a ona Alenka by ráda měla všechno  pod kontrolou, takže my bychom spíš občas chodili za tebou, někdy.“

Čas ukáže

Zůstala jsem jako opařená, do očí se mi draly slzy, ale snažila jsem se je zadržet. Proběhlo mi hlavou, jaká je to křivda, čím jsem si to zasloužila, když chci pro své dítě a vnuky jen to nejlepší a prostě se jich občas zastanu jako babička. Ale vzápětí jsem dostala vztek, slzy potlačila zlost, která se ve mně vzala bůhví odkud.
V té zlobě jsem ale ještě zůstala při zdravém rozumu, věděla jsem, že to je právě ten okamžik, kdy musím zůstat mlčet, jinak svému synovi řeknu něco, co by mě mohlo později mrzet, a co by mohlo způsobit, že se zatvrdí a přikloní se ještě víc na její stranu.
Ještě že mám své jisté, byt na náměstí, ze kterého mě nikdo dostat nemůže. Počkám pár měsíců, třeba i let, on ten trouba pozná, co má doma za poklad. Beze slova jsem se zvedla, udělala mu významně křížek na čelo a odešla. Víc dělat teď nemohu. Snad mi dá čas za pravdu.

Jiřina (68), Blanensko .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden