Když naše stará teta Marie zemřela, všichni z rodiny, i lidé z vesnice si oddychli. Byla to zlá ženská, která každému ztrpčovala život. Ale krátce po smrti se vrátila…
Teta Marie byla nerudná a zlomyslná ženská. Já, když jsem byla děcko, jsem jí přezdívala „baba Jaga“. Neměla jsem ji ráda, ani nikdo z rodiny s ní nevycházel. Všem jenom nadávala, urážela je a na svého muže Vencu v jednom kuse křičela, až už to jednoho dne nevydržel a utekl od ní.
Neměla ráda lidi, ani zvířata. Když k ní nějaká zatoulaná kočka nebo pes vstoupili na zahradu, hnala je odtamtud vidlemi. A nedej bože, aby na ni zazvonilo děcko od sousedů a něco po ní chtělo. Okamžitě mu začala nadávat, jaký je to uličník a ať táhne pryč.
Nikdo ji neměl rád
Mnohokrát jsme tetino chování probírali, ale nikam to nevedlo. Čím starší byla, tím byla protivnější. Nakonec to dospělo do stádia, že psala různé stížnosti i na obecní úřad, že jí všichni ubližují a terorizují.
Všechny nás obviňovala, že jsme zloději, lháři a podvodníci. Po nějaké době došlo u nás na vesnici k několika úmrtím psů a koček. Ukázalo se, že všichni byli otráveni jedem na krysy. Všichni jsme věděli, že to má na svědomí teta Marie, ale nikdy se nám nepodařilo proti ní najít důkazy.
Když o pár měsíců později zemřela, všem se nám ulevilo. Její dům jsme prodali a už jsme o ní dál nemluvili. Mysleli jsme si, že její smrtí všechny útrapy skončí, ale to se bohužel nestalo…
Projev citu
Jednou odpoledne jsem pozorovala naší kočku Mícu. Ležela na verandě, vyhřívala se na sluníčku a spokojeně předla. V tu chvíli jsem si vzpomněla na jednu příhodu, co se stala asi měsíc před tetinou smrtí.
Míca nám utekla a namířila si to k domku tety. Běžela jsem za ní, abych ji přivedla zpátky. Když jsem však přiběhla k tetině domu, Míca už byla na její zahrádce. Teta si jí samozřejmě všimla. Chvíli na ni zírala a pak se vydala směrem k ní.
Chvěla jsem se hrůzou. Bála jsem se, že ji uškrtí nebo alespoň vytahá za kožich. To se však nestalo. Teta na Mícu jen zblízka zírala a pak zaskřehotala: „Ťuťu, ňuňu...“ Lekla jsem se a utíkala pryč. Podobná příhoda se opakovala, než teta zemřela, ještě několikrát.
Kdoví, třeba v tetě přece jenom byla kouska citu, pomyslela jsem si a vrátila se do domu, abych se přichystala na ven. Byly zrovna dušičky a my plánovali jít na hřbitov.
Prskala a syčela
Když jsme se k večeru vrátili, byla Míca pryč. Vydali jsme se jí hledat. Našli jsme ji, jak sedí na brance u bývalého tetina domu. Chtěla jsem ji vzít do náruče, ale Míca najednou zasyčela a nebezpečně se naježila.
Oči jí svítily a prskala. Vylekala jsem se a rychle od ní dala ruce pryč. Nechápali jsme, co ji to popadlo. Míca byla vždycky přítulná. S řevem seskočila z branky, přeběhla tetinu zahradu a zmizela. Objevila se až za dva dny a opět to byla naše milá kočička.
Její chování jsme si nedokázali vysvětlit. Nakonec jsme se přiklonili k tomu, že se s námi přišla tímto způsobem ještě naposledy rozloučit zlá teta Marie.
Jindřiška G. (51), jižní Čechy
