Můj čas na kafíčko

Do svatební síně jsme se vydali až po třiceti letech vztahu!

Chtěla jsem si ho vzít za manžela od první chvíle, kdy jsem ho spatřila.

Některé věci v životě člověk odkládá tak dlouho, až přestanou být důležité.

Se Zdeňkem jsem se seznámila na jedné vesnické diskotéce. Byla jsem tam na návštěvě u kamarádky jako holka z velkého města. Do té doby jsem nevěřila v lásku na první pohled. To nedělní odpoledne jsem ji zažila. Okamžitě mi blesklo hlavou, že toho vysokého, pohledného kluka bych si jednou mohla vzít za manžela. Netušila jsem, jak dlouho bude trvat, než se tak doopravdy stane!

Odložila to hádka!

Se Zdeňkem jsme si tehdy vyměnili adresy. Moc jsem nečekala, že mi od něho přijde dopis, ale zmýlila jsem se. Napsal mi hned následující týden. Brzy jsem do jeho vesnice začala jezdit pravidelně, stejně tak jako on do Olomouce. Láska to byla oboustranná a nedokázala ji narušit ani dvouletá vojenská služba, kterou můj milovaný trávil na Slovensku. Vydržela jsem, počkala jsem na něho a bylo celkem přirozené, že jsme po Zdeňkově návratu do civilu začali plánovat svatbu. Měla to být velká veselka s mnoha hosty, na jakou se bude dlouho vzpomínat. Zasáhl ale do toho, jak se říká, lidský faktor. Moji rodiče se s těmi Zdeňkovými pohádali, právě ohledně organizování naší svatby. Dopadlo to nakonec tak, že jsme raději svůj svatební den odvolali. Nám dvěma se Zdeňkem to nijak nevadilo, rádi jsme se měli i tak. A když jsem zanedlouho přišla do jiného stavu a všichni kolem by nás opět nejraději viděli na radnici, zasekli jsme se pro změnu my. Prostě jsme prohlásili, že na svoji lásku žádný úřední dokument nepotřebujeme.

O romantické sny jsem nepřišla

Stali jsme se šťastnými rodiči syna Aleše, ale ani potom jsme se do svatební síně nehrnuli. Všichni kolem nás se dávno usmířili, s každým jsme vycházeli na výbornou. Občas se vyskytly hlasy, že bychom si měli svůj vztah dát do pořádku a já bych se měla stát ze „svobodné matky s partnerem“ konečně „mladou paní“. Na nás to ale vždy mělo opačný efekt. Nepopírám, že jsme se někdy se Zdeňkem na téma svatby nebavili, jenže po každém takovém slovním výpadu jsme se znovu zatvrdili. Každého jsme přesvědčovali, že nám vážně nic nechybí. Moje matka říkala, že bychom se měli vzít, než syn začne brát rozum a vyptávat se. Odvětila jsem jí, že dítě bere mámu jako mámu a tátu jako tátu a nezajímá ho, jestli jsou manželé nebo ne. Navíc jsem nikdy nebyla velkou romantičkou. Krásné sny o bílých šatech mě příliš nevzrušovaly. Nejblíže svatbě jsme byli, když jsem zjistila, že čekám druhé dítě. Na rozdíl od prvního těhotenství se ale tentokrát jednalo o rizikové. I kdybychom se bývali konečně nechali zviklat, nedovolily by to zdravotní problémy. Většinu času do porodu jsem totiž strávila ve vodorovné poloze v posteli.

Nakonec za to mohla sázka

A takhle to šlo dál a dál. Měli jsme ještě další dvě děti, ale po tom třetím jsme si slíbili, že spolu zůstaneme, ať se děje, co se děje. Takový osobní slib pro nás měl větší váhu než jakékoliv „ano“ před svědky. Však jsme ho také dodrželi. Jsme spolu dodnes. Před dvěma lety se ale něco změnilo. Věřte nebo ne, po třiceti letech vztahu jsme opravdu předstoupili před oddávajícího úředníka a stali se z nás manželé. Mohla za to jedna prohraná sázka. Náš první syn Aleš se totiž oženil a čekal potomka, našeho prvního vnoučka – nebo vnučku. To bylo právě předmětem sázky. Zdeněk totiž neprozřetelně slíbil, že když to bude kluk, ožení se. Na ultrazvuku to bylo patrné celkem brzy a protože já jsem při svém osudovém muži vždycky stála, měli jsme svatbu ještě dřív, než vnuk přišel na svět. Jako neprovdaná žena tedy nezemřu, ale šťastná a spokojená bych byla i tak!

Jana N. (49), Olomouc

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
Štítky:

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden