Život přináší věci, které neztratí svoji sílu ani po několika desetiletích. Je to už více než čtyřicet let, kdy jsem poznala Vojtu a stále na něho myslím.
V době dospívání jsem byla dost pěkná a kluci mě hodně obletovali. Já jsem se soustřeďovala hlavně na to, abych úspěšně odmaturovala. Nezajímal mě také jen tak někdo.
Frajírci, kteří si mysleli, že udělají dojem s cigaretou nebo pivem v ruce, mi neimponovali. Potřebovala jsem vedle sebe mít někoho, kdo se bude chovat opravdu jako muž a současně bude i něžný. Právě takového partnera jsem našla ve Vojtovi.
Byli jsme si souzeni!
Poznali jsme se na oslavě narozenin jedné mojí bývalé kamarádky ze základní školy. Bylo tam víc lidí, které jsem viděla poprvé v životě. Mezi nimi mě Vojta hned zaujal. Vyzařovalo z něho zvláštní charisma. Byl jen o rok starší než já a přitom působil dojmem hotového člověka, který má v životě jasno, kam chce jít.
Z jeho pohledu jsem poznala, že zaujetí bylo vzájemné. Vojta se ale na oslavě bohužel příliš dlouho nezdržel, a já pocítila zklamání. Byla jsem v pokušení říct si oné kamarádce o nějaké spojení na něho. Nenašla jsem k tomu odvahu.
Vymluvila jsem se, že už musím odejít. Před domem na mě čekalo překvapení v podobě Vojty. Usmáli jsme se na sebe. Pozval mě na procházku a já se samozřejmě nebránila. Chodili jsme venku asi hodinu a rychle jsme zjišťovali, že jsme si asi opravdu nějak souzeni.
Měli jsme spoustu společných zájmů i totožných názorů. Zatímco mě čekala vysoká škola až po prázdninách, Vojta měl první rok filozofické fakulty už za sebou. Toho dne mě doprovodil domů. Pusu jsme si ještě nedali, ale bývala bych se nebránila.
Chtěli jsme spolu mít děti
Začali jsme se scházet každý den. Vojta mě fascinoval stále víc. Byla jsem přesvědčená, že jsem našla svého osudového muže, partnera, jakého člověk pozná jednou za život. K prvnímu polibku došlo hned následující den a k prvnímu milování v den třetí.
Neměla jsem o Vojtovi vůbec žádné pochybnosti, oddala jsem se mu vášnivě a s důvěrou. Viděla jsem na něm, že také on to myslí s naší společnou budoucností zcela vážně. Začali jsme si postupně dělat naprosto konkrétní plány.
Malovali jsme celý svůj život tak, jak ho toužíme prožít. Domluvili jsme se, že budeme mít minimálně dvě děti, lépe ale tři. Měli jsme vybraná jména pro všechny eventuality. Vztah s Vojtou mě úplně pohlcoval, na nic jiného jsem nedokázala myslet.
Po týdnu mi připadalo, že už se známe dlouhé roky. Jako by se jeden z nás stával součástí toho druhého. Po dvou týdnech jsem si připadala jako nejšťastnější dívka nejen v Praze nebo na planetě, ale v celém vesmíru!
Změnilo to můj život!
Pak se Vojta nedostavil na domluvené rande. Bylo mi to divné, čekala jsem na místě více než půl hodiny. Mobilní telefony tenkrát ještě nebyly, abych hned zjistila důvod jeho zpoždění. Nakonec jsem zamířila přes půl Prahy k jeho rodičům, kde bydlel. Tam jsem se dozvěděla od jeho matky strašlivou zprávu.
Vojta se připletl do nějaké rvačky, kde chtěl bránit někoho slabšího. Rána pěstí ho poslala k zemi a on padl hlavou na obrubník chodníku. Zbabělci z místa činu utekli. Nyní Vojta v kómatu v nemocnici bojoval o svůj život. Druhý den jsem se vydala do nemocnice s Vojtovými rodiči.
Tragédie byla bohužel dovršena, řekli nám tam, že Vojta před pár minutami zemřel. Z toho šoku jsem se vlastně už nikdy nevzpamatovala. Vysokou školu jsem nakonec vzdala. Odstěhovala jsem se z Prahy a našla si práci v západních Čechách.
Vztah s někým jiným jsem byla schopná navázat až po pěti letech. Provdala jsem se a prožila klidný manželský a rodinný život. Ránu v srdci, kterou jsem krátce po maturitě od života obdržela, ale cítím v srdci dodnes!
Romana S. (61), Sokolov
