Když jsme se s manželem před dvěma lety nastěhovali do starého domu, nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje…
Vždycky jsme si s manželem přáli odstěhovat se na venkov. A před časem se náš sen konečně splnil. Prodali jsme dům v centru města, něco si půjčili a pořídili jsme si krásný domek na severu Moravy. Nebyl nový, ale to nám s manželem vůbec nevadilo.
Už po první prohlídce jsme věděli, že právě tento dům chceme. Naše nadšení však po několika týdnech vystřídalo znepokojení a strach.
Podivný šramot
Poprvé jsem ty podivné zvuky znějící jako kroky zaslechla, když jsem hlídala naši dvouletou vnučku Lenku. Bylo kolem osmé večer a já jsem ji právě dávala spát, když jsem uslyšela na chodbě ten zvláštní šramot.
Stála jsem bez hnutí u její postýlky a tiše naslouchala. Kroky se blížily ke dveřím a já se bála i nadechnout. Pak náhle utichly. Jakoby se někdo zastavil před dveřmi do pokoje a poslouchal. Zamkla jsem dveře a zůstala jsem s vnučkou v pokoji, až do příchodu manžela.
Když jsem mu o svém neobvyklém zážitku pověděla, zdvihl obočí a řekl něco v tom smyslu, že mám moc bujarou fantazii.
Pocit tísně
Sama sobě jsem se snažila namluvit, že se mi to jen zdálo, ale nepříjemné tísně jsem se zbavit nedokázala. Měla jsem pocit, jako bychom v domě nežili sami, jakoby nás někdo neznámý neustále sledoval.
„Už jsi stejná jako moje matka,“ smál se mi manžel. „Ta taky tvrdí, že s ní v bytě žije tátův duch.“ Mně ale moc do smíchu nebylo. Ty kroky jsem si nevymyslela. Zcela jasně a zřetelně jsem je slyšela. A ne jednou.
Usmívala se
Nejvíce mě však vyděsila příhoda, ke které došlo asi měsíc nato. Opět u nás byla vnučka. Bylo teplé, slunečné jarní odpoledne, tak jsi ji v kočárku vyvezla na zahradu, aby byla na čerstvém vzduchu.
Sama jsem byla na verandě, kde jsem omývala zahradní nábytek. V jednu chvíli jsem se podívala na kočárek a málem jsem vykřikla. Kočárek se začal houpat, jako by ho někdo kolébal. Hadr, který jsem držela v ruce, jsem upustila na zem a rozběhla jsem se ke kočárku.
Když jsem byla asi v polovině cesty, tak kolébání ustalo. Malá ležela přikrytá dekou a chichotala se. Vypadala šťastně a spokojeně.
Tajemná truhlička
Moje znepokojení i strach byly čím dál větší. Starost mi začínala dělat i vnučka, která pohledem bloudila po pokoji, jakoby někoho pozorovala, a každou chvilku se rozesmála zajíkavým smíchem.
To není jen tak, pomyslela jsem si a rozhodla jsem se, že dům pořádně prozkoumám od sklepa až po půdu. V jedné komůrce jsem objevila truhličku. Byly v ní dětské bačkůrky, čepička, pramen vlasů a také fotografie, na které byly zachyceni muž se ženou.
Žena v ruce držela urničku a oba měli ve tváři výraz hlubokého žalu. Rozplakala jsem se. S manželem jsme ještě tentýž den truhličku i se všemi těmi věcmi zakopali v zahradě a za mrtvé nebožátko jsme zapálili svíčku.
Od té chvíle jsem už v domě žádné tajemné kroky neslyšela.
Jarka B. (66), Hlučín
