Až po padesátce jsem se dostala poprvé k moři, ale vzpomínám na to nerada.
Na cestování jsem nikdy moc nebyla, i když jsem o něm ráda snila. Existovalo ale několik překážek, které mi v něm bránily. Za prvé to byla lenost mého manžela Jardy, který měl sice dobrou povahu, ale současně byl pěkný pecivál. A za druhé moje jazykové znalosti, tedy vlastně spíš neznalosti. Pokud bych jela někam sama, připadala bych si naprosto ztracená. Dovolenou jsme tedy trávili s manželem a dětmi vždy na chalupě v jižních Čechách. Nestěžovala jsem si, bylo tam krásně.
Seznámila nás kamarádka
Ovdověla jsem předčasně. Jardu mi vzala rakovina ještě předtím, než dovršil padesátku. Proběhlo to rychle a milosrdně, byla to pro mě ale nejkrutější rána osudu, kterou jsem prožila. Vzpamatovávala jsem se z ní několik let. Nechtěla jsem zůstat sama a navíc jsem měla na paměti manželova slova z doby, kdy už věděl, že je na tom moc špatně. Přál si, abych si někoho našla, až tady nebude. Nehledala jsem nějak usilovně, k seznámení s Daliborem došlo vlastně náhodně, prostřednictvím jedné kamarádky. Zatímco on se do mě zamiloval téměř okamžitě, já jsem k tomu potřebovala nějaký čas. Začali jsme se scházet čím dál častěji. Chodili jsme na večeře, na procházky, do kina nebo plavat do bazénu. Pak mě pozval na víkendový výlet do Jizerských hor a já souhlasila. Byl to moc pěkný víkend a já po něm dala našemu vztahu už plnou důvěru.
Nejprve jsem byla nadšená
Zanedlouho Dalibor navrhl, abychom společně strávili dovolenou u moře, ještě před sezónou. Byla jsem z toho nadšená, už vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím u moře nebyla a ani jsem neletěla letadlem. Ponechala jsem veškerou organizaci na svém novém příteli, jen jsem přispěla svojí polovinou financí na úhradu. Celý měsíc do odletu jsem se na naši společnou dovolenou moc těšila. Vídali jsme se v tu dobu s Daliborem méně, protože jak on, tak i já jsme byli velice pracovně zaneprázdnění. Můj sen o ideálně stráveném čase s hodným partnerem se ale začal rozplývat už na letišti. Zatímco během našeho předchozího víkendového výletu se Dalibor choval pozorně a zdálo se, že udělá, co mi na očích vidí, najednou se z něho stal popudlivý vůdce a manipulátor. Neměla jsem se spoustou věcí zkušenosti, s odbavováním zavazadel, pasovou kontrolou a podobně. Za jakoukoliv moji chybu mě partner peskoval a kroutil nade mnou hlavou, místo toho, aby mi klidně poradil. Výsledkem bylo, že jsem znervózněla ještě víc a dělala další chyby. Už v letadle jsem pak litovala, že jsem se na dovolenou nechala zlákat.
Chtěl mě tam nechat samotnou!
To hořké poznání, jaký vlastně je Dalibor ve skutečnosti, pokračovalo po celou dobu pobytu u moře. Nikdy jsem neměla v povaze se příliš bránit nebo řešit věci hádkami, proto jsem se cítila vůči novému příteli bezbranná. Byla jsem na Dalibora odkázaná, bez cestovatelských zkušeností a bez jazykových znalostí. Útrpně jsem si zvykla, že ať jsem udělala cokoliv, bylo to špatně. Veškerý program určoval on, kdy budeme vstávat, kdy půjdeme na snídani – ze švédského stolu mi dokonce určoval, co si mám vzít a co ne. Když jsem chtěla ležet déle na pláži, tahal mě na procházku do městečka. Pokud byl s něčím nespokojen, vyhrožoval, že odjede dříve na vlastní pěst a nechá mě u moře samotnou. Prožívala jsem zkrátka peklo, o jakém jsem ani netušila, že v partnerském vztahu existuje. Nakonec jsem těch deset dnů nějak přetrpěla. Cestou zpátky při pohledu na můj utrápený obličej mi ještě Dalibor vyčetl, že nedokážu být vděčná. Po návratu jsem s ním přerušila veškeré kontakty. Dál se snažil komunikovat s tím, že nechápe, co mi vadí. Vzdal to až po měsíci. Zpětně jsem ráda, že jsem zjistila, jaký vlastně Dalibor je. Pokud bych na to přišla třeba až po případné svatbě, litovala bych. Takhle mi zůstal jen pokažený zážitek z první dovolené u moře.
Eva M. (54), Kolín
