Duch chlapce mi nedá spát

Jako by ta tragická nehoda nebyla sama o sobě velkým neštěstím. Trvalo dlouho, než jsem se z ní vzpamatovala. Její následky mě však pronásledují dodnes.

Měla jsem báječný život. Našla jsem si skvělého chlapa a vzala jsem si ho. Během prvních tří let našeho manželství se nám narodily dvě krásné a zdravé děti – syn Cyril a dcera Terezka. Byla jsem šťastná a naivně jsem si myslela, že moji rodinnou idylku nemůže nic narušit. Uplynulo však pět let a potkala mě neuvěřitelná hrůza.

Jela jsem pro manžela

Dodnes přesně nevím, jak se to stalo, i když celou věc vyšetřovala policie. Byla jsem doma jen s dětmi, protože manžel byl na týdenním pracovním školení na Slovensku. Byl pátek večer, když mi manžel zavolal, jestli bych pro něj nemohla přijet na nádraží.

Také vás může zajímat ...

Děti spaly a nádraží bylo jen deset minut jízdy od našeho bytu. Manželovi jsem tedy řekla, že pro něj přijedu. Nasedla jsem do auta a vyrazila jsem. Daleko jsem ale nedojela…

Svým zraněním podlehl

Asi po pěti minutách jízdy došlo v osudné nehodě. Pod kola mi vběhl malý chlapec. Ať jsem dělala, co jsem dělala, vyhnout se mu se mi nepodařilo. Po srážce jsem okamžitě vyběhla z auta a snažila jsem se mu pomoct.

Byl však v bezvědomí. Zavolala jsem záchrannou službu a pověděla jim, co se stalo. Záchranka přijela během pár minut a převezla chlapce do nemocnice. Jeho stav byl velmi vážný. Musel okamžitě na operační sál.

Poranění však byla natolik rozsáhlá, že se s nimi křehký dětský organismus nevyrovnal. Druhý den chlapec v nemocnici zemřel.

Přicházel ve snech

Když jsem se o chlapcově smrti dozvěděla, zhroutila jsem se. Několik týdnů jsem dokonce strávila v psychiatrické léčebně. Když jsem se vrátila domů, všichni se mi snažili pomáhat, jak se dalo.

Vzápětí ale přišla další rána – za smrt malého chlapce jsem byla obviněna a dostala jsem podmínečný trest. Můj stav se opět zhoršil. Manžel mi byl velkou oporou, ale moje výčitky svědomí se mu zmírnit nepodařilo.

A pak se vše ještě zhoršilo. Mrtvý chlapec se mi vloudil do snů. Noc co noc se mi zdál sen o tom, jak jde chlapec po silnici a já jsem ho pokaždé srazila autem. Pak všechno zčernalo a já slyšela jen hlasitý, srdcervoucí pláč. V ten okamžik jsem se vždy s křikem probudila.

Skončí to někdy?

Nešlo ale jenom o ty děsivé sny. Přízrak malého chlapce jsem začala občas vídat i za dne. Manžel i celý zbytek rodiny si o mě začal dělat vážné starosti. Měli strach, jestli nezačínám bláznit.

Ale kromě těch řečí o snech, ve kterých mě mrtvý chlapec strašil, a přízraku, který mě pronásledoval, jsem se chovala úplně normálně. Přízrak chlapce jsem často vídala v podvečer u naší branky. Řekla jsem proto manželovi, ať jde se mnou a přesvědčí se na vlastní oči.

A skutečně – jakýsi obrys dětského tělíčka zahlédl i on. „Panebože,“ vydechl a stiskl mi ruku. Od té doby uplynulo už deset let, a přesto, že „návštěvy“ mrtvého chlapce nejsou už tak časté, občas se stane, že se mi u té branky zjeví.

Soňa J. (52), Plzeň

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...