Duch se mstil za svou lebku a pronásledoval nás

Pod podlahou starého domu jsme hledali ukryté poklady. Narazili jsme tak na lidskou kostru, která se naší vinou rozpadla. Hned poté nás začala pronásledovat.

S kamarády jsme kdysi v mém dětství prolézali staré opuštěné domy po Němcích. Zvlášť jedna vilka se těšila našemu zájmu. Prohledali jsme její půdu i sklepení, dokonce jsme nalezli zazděnou místnost, kam se nám podařilo probořit.

Také vás může zajímat ...

Našli jsme tam jen velké kolo od kočáru, staré knihy rozežrané od myší a fajfku, Jednou se ale uvolnilo prkno na půdě, prasklo mi pod nohou, a my tak objevili nový prostor. Spustili jsme se okamžitě pod tu podlahu.

Odvážili jsme se dál

Plazili jsme se chtivě, vyzbrojeni baterkami a taškou, kam jsme vkládali vše, co nás zaujalo. Najednou ale nastalo hrobové ticho. Baterky se přestaly hýbat. „Máte něco?“ zeptala jsem se. „Jo!“ V hlasech jsem vycítila hrůzu. V koutě napůl seděla a napůl ležela kostra. Lebka se na nás upřeně dívala, tu podpíralo několik žeber, a nedaleko trčela část nohy.

Světlo baterek, které na torzo lidského těla dopadalo, vytvářelo zvláštní optický klam. Jako by v důlcích byly živé oči, které se na nás dívaly. Kamarádi se začali sunout panicky vzad. V tu chvíli spadla lebce čelist, jako by se nám smála, a začala se pomalu sunout za námi.

Nevím, čím to bylo, možná staré slepené papíry, které tam všude ležely, způsobily, že se ta kostra hýbala i s nimi, ale na nás to v danou chvíli udělalo velký dojem.

Vždycky může být hůř

Stůjte a nehýbejte se!“ křikl kamarád Vojta. Zastavili jsme se a kostlivec naštěstí taky. Ležel a vytrvale civěl do světla baterek. Jakmile jsme se ale pohnuli, vydal se za námi. Bylo třeba kostru od sebe odstrčit. Kdo to ale udělá? Kdo se k ní připlazí na dosah? Vypadala výhrůžně. Nakonec se obětoval Vojta. Začal se sunout vpřed, aby lebku odkopl.

Podařilo se! Lebka odletěla a zbytek kostry se rozpadl na několik kusů. Rychle jsme se začali posouvat k východu. Už jsme byli téměř venku, když se nad námi, v otvoru, kterým jsme pod podlahu vlezli, ozval zlomyslný smích.. Propadli jsme zoufalství a začali ječet na celý dům i okolí. Na jedné straně kostra, na druhé nějaký šílenec.

Když už jsme byli na omdlení, zasvítil na nás kdosi baterkou a křikl: „Tak už přestaňte ječet a lezte nahoru! A doufám, že vás už přejdou nápady lézt po starých domech, kde se na vás může něco zřítit“ I když jsme dostali vynadáno, byli jsme šťastní, že jsme venku. A jak to dopadlo s kostrou? I když jsme o ní řekli, nikdo ji z domu nevytáhl.

Krátce nato dům zbořili a na pozemku postavili tři nové moderní domy.

Iveta (63), Kadaň

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...