Můj kousek štěstí

Duch ve výtahu mi šeptal do ucha

V našem starém domě zřídil majitel výtah. Praskají v něm žárovky a jezdíme ve tmě. Cítím, že nejsem ve výtahu sama.

V našem starém činžovním domě jsme byli zvyklí na to, že si schody vyšlapeme. I ti starší z nás to zvládali, byli jsme trénovaní. Majitel ale přišel s myšlenkou, že nám v domě nechá vybudovat výtah. A ten se stal noční můrou. Až do té doby většina z nás na duchy nevěřila, jednomu se ale v naše výtahu zalíbilo natolik, že se v něm zabydlel. Hned krátce po slavnostním spuštění výtahu, v něm praskla žárovka – a od té doby se tak dělo pravidelně. Nová žárovka nikdy dlouho nevydržela.

Vyděsil malé holčičky

Křik to byl tak zoufalý, že jsem vyběhla ze dveří. Slyšela jsem o patro výše, jak se sousedů dcerky vyřítily z výtahu a vyděšeně zvoní a buší na dveře. Myslela jsem si, že je napadl nějaký úchyl, a tak jsem chytla deštník, co jsem v předsíni měla, a rychle, jak mi to nemocná kolena dovolovala, jsem se belhala po schodech vzhůru. To už se ale rozletěly dveře a z nich vyběhla maminka obou děvčat. Holčičky o překot vyprávěly, že jim ve výtahu zhaslo světlo. Nikdo tam s nimi nebyl, ale přesto obě cítily, jak na ně kdosi sahá a přitom mručí. Říkaly jsme si se sousedkou, že mají holky bujnou fantazii, a že to bude z těch divokých pohádek, na které koukají.

Statný mladík zkolaboval

Bydlela jsem ve druhém patře, tak jsem se snažila výtahem nejezdit. Říkala jsem si, že musím procvičovat ztuhlá kolena, tak se mi zážitky ve výtahu vyhýbaly. Zkušenosti jiných se ale množily. Tak tomu bylo čtyři měsíce, když se mi rozbila pračka. Vyhlížela jsem z okna, až mi přivezou novou. Konečně přijelo auto a dva statní muži se s těžkou bednou sunuli ke vchodovým dveřím a pak do výtahu. Tam se nevešli. Jeden zůstal s pračkou uvnitř, zatímco druhý si patra vyběhl. - Jestli sousedovy holčičky ječely na celý dům, tak muž ve výtahu řval jako lev. Výtah s ním jel pomalu, trhal sebou a co chvíli se zastavil. Když konečně dorazil, dveře se nechtěly otevřít. Jako by je někdo držel. Ani mě nepřekvapila tma ve výtahu. Žárovka praskla hned, jak se výtah rozjel.
Jak sebou cukal, celou dobu se chlapíkovi prý kdosi smál škodolibě do ucha.

Říkal mi sladce jménem

Celý život jsem měla pro strach uděláno, všichni mi říkali, že jsem Káča divoká, která se ani pekla nelekne. A tak jsem do výtahu vyrazila. Aspoň se po dlouhé době podívám na půdu, říkala jsem si. Duch mě ale ignoroval. Neozvalo se vůbec nic. Prošla jsem se po půdě, otevřela starou skříň, co tam byla, usadila se do křesla po babičce a začala si prohlížet staré fotky. Tak jsem se zabrala do vzpomínek, že jsem zapomněla na čas. Když jsem se vzpamatovala, byl večer. Zavřela jsem půdu a rozjela se výtahem zpět. A najednou jsem uslyšela naprosto zřetelně známý hlas: „Konečně jsi přišla, Marie!“ Ten hlas patřil sousedovi, se kterým jsem v tomto domě prožila celý život. Jako děti jsme si hráli a jako mladí spolu dokonce chvíli chodili… Od té chvíle chodím na půdu často. Vždy tam zapálím svíčku a vzpomínám. Ve výtahu přestaly praskat žárovky a dít se podivné věci…

Marie N. (83), Pardubicko.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden