Důkaz všechny přesvědčil

Pravidelné návštěvy ZOO se změnily na detektivní výpravy. Moje vnoučata chodila kontrolovat ošetřovatele, který se neustále cpal banány určených pro opice!

Už jako malá jsem ZOO milovala a teprve s vnoučaty jsem si všech těch krásných zvířat mohla do sytosti užít. S dětmi jsem samozřejmě do zoologické zahrady také chodila, ale peněz nebylo nazbyt a času také ne.

Také vás může zajímat ...

Tak až moje vnoučata si mohla se mnou pořádně užít. Vlastně, spíš já s nimi. Můj syn se mi smál a vždycky říkal: „Tak co mami, vezmou tě moje děti do ZOO?“ A měl pravdu. Ani jsem mu to nevyvracela. Časem jsme znali každý kout a každé zvířátko. Samozřejmě, že některé jsme měli rádi víc a některé úplně nejvíc.

Opičky měly hlad

K největším oblíbencům patřily malé roztomilé opičky. Byly tak veselé a inteligentní. Chodili jsme k nim tak často, že nás už moc dobře znaly. Vítaly nás jako staré známé! Vždycky jsme se na ně těšily.

Jednou jsme si všimli, že je chodí krmit nový ošetřovatel. Byl na první pohled docela sympatický. Takový bodrý obtloustlý mladík. Na ten druhý pohled už mi tak sympatický nebyl. On se totiž nezřízeně cpal jídlem určeným pro opičky.

Banány! Opičky na něho smutně koukaly, evidentně chápaly, že budou mít hlad. Měla jsem vztek, ale říkala jsem si, že to bude jen ojedinělý skutek. Třeba má ten chudák hlad. Třeba nevyšel s penězi nebo mu někdo ukradnul peněženku? Takhle jsem se to snažila zdůvodnit svým rozhořčeným vnoučatům. Naše příští návštěva vedla hned k pavilonu opiček.

Ošetřovatel všechno snědl

Bohužel, jejich ošetřovatel zde už byl, seděl na nějakém pařezu a házel do sebe jeden banán za druhým. Opičky na něho vyčítavě ukazovaly, jako by nám chtěly říct, abychom něco udělali.

„Babi, vynadej mu! Přece jim nemůže všechno sníst!“ prosil mě můj malý Tonda a jeho sestra Anička se rovnou lítostí rozplakala. Nemohla jsem to tak nechat a mladíka oslovila: „Pane, proč jíte těm nebohým opičkám jejich večeři?“ zeptala jsem se ho a čekala, že se zastydí.

On ale na mě vyjel: „A co je vám do toho? Zkuste si makat za tak nízkej plat!“ Odhodil kus banánu na zem a šel se schovat do pavilonu. Měli jsme s dětmi po náladě a domů šli jako zpráskaní psi. Večer jsem sedla a napsala stížnost řediteli.

Fotky jsme rozvěsili po ZOO

Ale nějak mi to nestačilo. Říkala jsem si, že to bude moje tvrzení proti jeho. Kdo ví, zda mi pan ředitel uvěří! Tak jsem se hned druhý den vypravila do ZOO sama. S foťákem. Chvíli jsem číhala a potom se mi poštěstilo.

Ošetřovatel zasednul na pařez a začal se, jako vždy, ládovat banány. Několikrát jsem ho vyfotila a rychle se vzdálila. Doma jsem fotky vytiskla a jednu poslala ještě dodatečně panu řediteli Zoo. Tu další jsem zvětšila a v průhledných deskách spolu s napínáčky připravila do kabelky.

„Děti, něco pro vás mám!“ přivítala jsem vnoučata a ukázala fotku. Tu jsme společně vyvěsili vedle pavilonu na strom. To aby návštěvníci viděli největší exemplář zoologické zahrady. Nazvali jsme ho Člověk žravý zlodějský!

Dana R. (64) jižní Morava

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...