Eva Hudečková – Jak se z divošky stala vypravěčka pohádek

Eva Hudečková.

Přestože vyrůstala obklopená láskou rodičů i prarodičů, dětství lehké neměla. „Naše rodina se semkla v neštěstí,“ vzpomíná bývalá herečka Eva Trejtnarová. „Dědeček měl truhlářskou firmu a po osmačtyřicátém ho zavřeli. Byl velice oblíbený a několik dělníků za něho šlo tehdy orodovat. Maminčin bratr, který studoval práva, se nechtěl smířit s novým režimem a pokusil se utéct za hranice.

Chytili ho však a skončil v Jáchymově. Málem tam umřel, a když se po dvou letech vrátil domů, byl z něho v pětadvaceti stařec. Nikdy se z toho zdravotně ani psychicky nevzpamatoval. Babička ze všeho těžce onemocněla.

Také vás může zajímat ...

Druhý dědeček byl za války v koncentráku a následky si nesl celý život.“

Podlehla mámení

Při studiu na gymnáziu chodila do Lidové školy umění, kde učila herectví televizní režisérka Věra Jordánová (91). Ta nadanou dívku s nevšední krásou obsadila do několika svých televizních pohádek. „Potkávala jsem tam pana Štěpánka, Högera, paní Šejbalovou, Budínovou, to prostředí mě naprosto okouzlilo,“ vzpomíná paní Eva na svůj herecký křest.

Nebylo tedy divu, že vstupovala do hereckého světa s velkými ideály. Samozřejmě praxe pak vypadala docela jinak. „Brzy jsem poznala, že herectví je v zásadě nesvobodné. A ve špatné konstelaci je i největší talent ztracený. Stačí nekvalitní text, režisér, který neví kudy kam, a je zle.“ Jenže to ještě na mladou herečku čekala opojná léta na DAMU.

V jejím ročníku byli Kateřina Macháčková (69), Marta Vančurová (71), Jiří Lábus (69). „Nedávno jsme se setkali a bylo to jako za studií, milé a přátelské, nikdo mi nepřipadal starý, nikdo nezatrpknul,“ vzpomíná na setkání s hereckými kolegy spisovatelka. Na DAMU nastoupila v roce 1968 a měla dojem, že ten čas je nádherný.

Svým zjevem byla předurčená k postavám sebevědomých a panovačných krasavic. Z rolí, kterými se nejvíce zapsala do povědomí diváků, nejraději vzpomíná na Maryčku v seriálu Kamenný řád a na koketní vodnici Polly v komedii Jak utopit doktora Mráčka.

„Na tom filmu se sešli báječní lidé, moc si toho vážím.“ Největší popularitu herečce přinesla role v televizním seriálu Sanitka, která však paradoxně předznamenala konec její herecké kariéry. „Měla jsem tam zajímavou roli, vůbec ne černobílou a docela rozsáhlou,“ vzpomíná Eva Hudečková.

„V několika scénách jsem na sobě měla svetr se šachovnicovým vzorem a jedna kolegyně běžela na ředitelství televize hlásit, že ten vzor symbolizuje kříž. Byla z toho velká aféra a osm velkých obrazů, ve kterých jsem hrála, se muselo vystřihnout. To byla jedna z posledních kapek.

Viděla jsem, že stojím tváří v tvář moci, která se vymkla veškeré kontrole.“

Už to dál nešlo?

Od podzimu 1984 začala všechny nabízené role odmítat. Přestala věřit v krásné poslání i smysl hereckého řemesla, protože o hercově osudu rozhodovali straničtí funkcionáři, kladli si ponižující podmínky, na které herečka už nemohla prý přistoupit. „V pětatřiceti mi došlo, že nemá cenu se trápit stavem věcí, který nemohu změnit. Rozhodla jsem se, že se vydám vlastní cestou.

A nikdy jsem toho nelitovala,“ ujišťuje. Začala psát filmové povídky a podle svých slov potkala na Barrandově mnoho vstřícných lidí. Také její první knížka, Bezhlavá kobyla, byla původně filmový scénář. V roce 1997 natočila Česká televize podle jejího scénáře pohádku O zasněné Žofince, čtyři roky pak pracovala na scénáři a realizaci devítidílného seriálu O ztracené lásce, který měl premiéru v roce 2001.

Osudová láska

Jejím hlavním žánrem byla ale vždycky pohádka. „To je pro každého první učebnice života. Zvlášť české pohádky jsou jedinečné, protože jsou humorné a laskavé. Vyprávějí o porozumění, spravedlnosti, o boji dobra a zla, o vítězství dobra,“ připomíná. Po pohádce O ztracené lásce následoval Bratříček Golem, V moci kouzel a román Tajemství pražského šotka.

Jednu ze svých knih, novelu Sedmihlásek, věnovala svému muži k padesátinám. S houslovým virtuosem Václavem Hudečkem (67) jdou nerozlučně životem už přes čtyřicet let. Potkali se v roce 1976 při natáčení hudební komedie Zdeňka Podskalského (†70) Sedm pater pro tisíc přání. Natáčela se v tehdy nově otevřeném obchodním domě Kotva.

„Byla jsem na něho zvědavá, protože už tehdy byl velká hvězda. Já hrála manželku Luďka Soboty, který na mě hrozně žárlil, Venoušek vystupoval v jedné scéně, odehrávající se v oddělení hudebních nástrojů. A tam mezi námi měla zajiskřit láska na první pohled. Tak jsme se drželi scénáře,“ smějí se této povedené scéně manželé dodnes. Za půl roku nato se vzali.

„Od první chvíle jsme cítili velkou spřízněnost. On tehdy prožíval těžké období, kdy mu zemřel otec a odešel i jeho učitel a přítel David Oistrach,“ připomíná Eva. To, že velká láska nevyprchala, je patrné každému, kdo se s nimi setká. A v čem je tajemství takového vztahu?

„Člověk musí postupem času a životními zkouškami zjistit, že u toho druhého je vnitřní krása daleko větší než ta na povrchu.

Každý rozumný člověk se pak snaží takový vztah zachovat,“ zní moudrá odpověď paní spisovatelky.

Malí Hudečkové

Jejich manželství zůstalo bezdětné, ale nebyla to jejich volba. „Děti jsme chtěli, ale nestalo se. Vzala jsem to jako daň za naše štěstí,“ říká Eva. I když nemají děti vlastní, vychovávají manželé houslové talenty, kterým pomáhají postavit se na vlastní nohy. Václav Hudeček učil kdysi v Kanadě a v Japonsku, ale moc ho to nebavilo, protože si nemohl žáky vybrat.

Opravdu nadaných dětí tam bylo prý málo. Až ho oslovil jeho profesor z dětství, zda by mu nepomohl založit kurzy v Kroměříži. Po dvou letech nabídly pomoc Luhačovice a postupně se našli i soukromí sponzoři. Darovat mistrovský nástroj a umožnit dítěti důstojný začátek kariéry, to je nákladná záležitost. „Velké talenty bývají ze skromných poměrů,“ říkají Hudečkovi.

Několik jejich adoptivních dětí – absolventů letní Luhačovické akademie už vyhrálo mezinárodní soutěže nebo studují na prestižních školách ve Vídni, v Paříži, Izraeli nebo v USA. Evin vztah k vážné hudbě však nezačal až ve chvíli, kdy poznala svého muže, houslového virtuosa. „Doma jsme měli gramofonovou skříň a v ní desky.

Jako dítě jsem byla často nemocná, ležela jsem v posteli a maminka mi vždycky něco krásného pustila. A když jsem dostala piano, byla jsem štěstím bez sebe.“ Od dětství tak byla Eva vedena nejen k hudbě, ale k lásce a obdivu ke všemu krásnému. Tím si nejspíše svého muže přivolala. A proto píše a zároveň pracuje se svým manželem na velmi zajímavých projektech v hudební oblasti.

„Snažím se dělat věci krásné a potřebné, s dobrými, pracovitými a schopnými lidmi.

S nimi mám pocit, že žiji v nádherné zemi.“

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...