František Filipovský – Král dabingu

Skvěle hrál na hudební nástroje, a dokonce působil jako psycholog. Nakonec mu učarovalo herectví. Do historie se zapsal hlavně dabingem francouzského komika Louise de Funèse. Dabovat ale nechtěl, přemluvil ho Horníček.

František (†86) se narodil v Přelouči. Tatínek, také František, byl skladatel, flétnista a kapelník orchestru Prozatímního divadla, které bylo předchůdcem Národního divadla. Už od útlého dětství byl veden k hudbě. A protože po tatínkovi zdědil umělecké geny, naučil se hrát hned na několik hudebních nástrojů a zpíval v kostele na mších.

Také vás může zajímat ...

Po ukončení obecné školy odešel do Pardubic studovat gymnázium. Už na škole se ale nechal zlákat k herectví, a to účinkováním ve studentských představeních. Během prázdnin si pak pravidelně přivydělával ochotničením u kočovných divadelních společností. Když ukončil sextu, poštěstilo se mu vystoupit se skutečnými profesionály v Jihočeské činohře, což byla divadelní společnost Hanuše Kleina.

Tehdy onemocněl jeden ze členů souboru a ředitel divadla mu svěřil malou roli. Po maturitě v roce 1929 se rozhodl odejít do Prahy studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy estetiku a dějiny umění. Během studií vystupoval ve Voice Bandu E. F. Buriana a ještě chodil do zaměstnání, aby se uživil.

Pracoval jako průvodce zvláštních vlaků pro Poláky, neboť kromě němčiny plynně mluvil i polsky. V té době totiž Francie hledala pracovní síly pro průmysl a zemědělství, kam hromadně lidé z chudého Polska odcházeli, doufajíce v lepší budoucnost.

František tak zodpovídal za zdravotní stav cestujících a pečoval i o jejich psychickou kondici.

Františkova volba

Někteří z nich totiž nedostali do Francie pracovní povolení, z čehož byli na pokraji zhroucení a často páchali sebevraždy. V polních podmínkách dokonce František odrodil i několik dětí. Jenže studium, práce a koníček mu zabraly tolik času, že jednoho se musel vzdát. A bylo to studium. Mohl se tak víc věnovat své herecké kariéře.

Začal vystupovat v Intimním divadle a následně v Moderním studiu Jiřího Frejky. Další jeho štací byla smíchovská Aréna, kde se kromě hraní dostal i k režii. V roce 1931 pak přešel do Osvobozeného divadla, kde podle svých vlastních slov strávil nejlepší umělecká léta. Atmosféra Osvobozeného divadla totiž tehdy otevřela oči mnoha lidem a ovlivňovala názory tisíce diváků.

Svou éru v divadle František zahájil rolí Břeňka v Golemovi.

S divadlem byl natolik spjatý, že když se pak ženil, za svědky mu byli Voskovec (†76) s Werichem (†75).

Šťastné roky

Tak přátelské klima v žádném jiném souboru už prý nikdy nezažil. Během nacistické okupace a po uzavření Osvobozeného divadla nastoupil František do Švandova divadla a poté do Moderního divadla na Žižkově, kde se stal šéfem činohry. Nakonec ale zakotvil v pražské Uranii, kde zůstal až do konce války. Tady, díky zajímavému repertoáru a kolegům, se mu podařilo přečkat kruté období protektorátu.

Pár dní po osvobození dostal nabídku stálého angažmá do Národního divadla, kde zůstal celých čtyřicet sedm let. Když se v květnu 1945 chýlila válka ke konci, prožíval František tyto dny intenzivněji než kdokoliv jiný. V pražské nemocnici na Bulovce totiž právě rodila jeho žena Hilda, s níž se oženil ještě před válkou. Tehdy čekali syna Jana, který se pak stal fotografem.

František se tedy musel postarat o prvorozenou dceru Pavlínku (77), později známou herečku a zpěvačku. Jenže když zjistil, že rozhlas se stal centrem Pražského povstání, spěchal pěšky na Vinohrady i s malou Pavlínou na ramenou. Předal ji babičce a na poslední chvíli se dostal do budovy rozhlasu, než ji Němci začali ostřelovat.

Přesto se pracovníkům rozhlasu podařilo odvysílat informace, které měli pro povstání velký strategický význam. Před filmovou kamerou začínal jako komparzista, první opravdovou roli pak dostal v roce 1932 v Innemannově (†49) a Vančurově (†50) dramatu Před maturitou, v níž hrál jednoho ze studentů.

Do povědomí diváků se zapsal rolemi studentů šprtů v oblíbených komediích Martina Friče (†66).

Ve třiceti hrál studenty

Jako první si zahrál Krhounka v komedii Škola, základ života z roku 1938 a rok nato Mazánka ve snímku Cesta do hlubin študákovy duše. Zajímavé je, že když se filmy točily, bylo Františkovi už přes třicet. Po studentské éře následovaly role úředníků, tajemníků, účetních, číšníků a dalších mužů nejrůznějších profesí. Jeho popularita natolik stoupla, že když se 1.

května 1953 spouštělo první živé vysílání, hodinu a půl před začátkem Františkovi zavolali z televize, aby před kamerou zahrál Harpagona. A předvedl ho vskutku excelentně. Po válce začal dostávat významnější role, později přešel k vyzrálým a impulzivním mužům. Skvěle ale dokázal ztvárnit i moudré dobráky.

Jedním z nejvýraznějších postav byl inspektor Mrázek ze seriálu Hříšní lidé města pražského.

Nezapomenutelně se ovšem zapsal do historie českého dabingu.

S Funèsem se nikdy nepotkal

Řada lidí dodnes netuší, jaký má francouzský komik Louis de Funès (†68) ve skutečnosti hlas, protože k nim odjakživa promlouval Filipovský. Jeho dokonalé ztvárnění Četníka ze Saint-Tropez se dostalo i k jeho samotnému představiteli. Ten si nechal přehrát, jak ho hlasově ztvárnili v jiných zemích, a František mu doslova učaroval.

Usiloval dokonce o osobní setkání, ale komunistický režim tomu nepřál. A tak se nikdy nepotkali. V 70. letech mu tedy Louis de Funès zaslal alespoň děkovný dopis, který ho velmi potěšil. Filipovský měl na kontě ale řadu dalších skvělých dabingových rolí, což vedlo k tomu, že je po něm pojmenována cena za nejlepší výkony v českém dabingu.

Na jeho počest se každoročně udílí v rodné Přelouči Cena Františka Filipovského nejlepším dabérům. On sám ve skutečnosti všechny pocty odmítal. O svém hlasu měl totiž odjakživa špatné mínění a dabování se zpočátku vehementně bránil.

Přemluvil ho až Miroslav Horníček (†84).

Němý dabér

V televizi se František Filipovský objevil naposledy jako populární Blekota v roce 1990 v seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Pak ho ale zradilo zdraví. Postihla ho mozková mrtvice, po níž úplně přestal mluvit. O tři roky později pak zemřel. Na jeho pohřbu bylo tolik lidí, že se jeho nejbližší nedostali ani k rakvi pro poslední rozloučení.

Na kontě měl titul zasloužilý umělec a národní umělec.

V roce 1998 ho pak vedení Národního divadla jmenovalo svým zasloužilým členem.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...