František Filipovský – Statečný malý muž s velkým hlasem

Žádný z herců nerozdával radost divákům tak dlouho, jako Filínek. Působil optimistickým dojmem muže plného energie. Až na sklonku života prozradil, jaká strašná utrpení zažil.

Narodil se ještě v dobách Rakouska- -Uherska. Přesto ho znají, na rozdíl od jeho herců vrstevníků, všechny generace diváků – včetně malých dětí. To, že byl František Filipovský skvělým hercem a vynikajícím dabérem, se všeobecně ví, ale to, že například asistoval u porodů nebo ošetřoval sebevrahy, ví už jen málokdo.

Také vás může zajímat ...

Patřil mezi nejobsazovanější herce, a jeden čas byl dokonce tak herecky vytížený, že měl svého dvojníka.

Do šprta měl daleko

Od mládí miloval divadlo. Byl po tatínkovi, který působil v orchestru Prozatímního divadla, velmi nadaným muzikantem. Hrál na klavír a několik dalších nástrojů. Mladý František měl do snaživého studenta Mazánka z filmu Škola základ života z roku 1938 daleko. V prvním ročníku gymnázia se mu nedařilo, propadl a musel přejít do Hradce Králové.

Přesto se později stal studentem filozofie na Univerzitě Karlově, studia však nedokončil. Herectví byl oddán a neodradil ho ani velký úraz, který mu při kašírování filmové rvačky způsobil Ladislav Pešek (†79), který se do pranice tak vžil, že mu zlomil několik žeber. Toto zranění ho provázelo a ozývalo se mu celý život.

Od filozofa režisérem

V roce1939 působil také jako režisér v Divadle Járy Kohouta (†89) a od roku 1945 byl členem Činohry Národního divadla. Před kamerou nikdy nezklamal, byl mistrem vedlejších rolí a téměř žádný film té doby se bez něj neobešel. Ještě před válkou, kdy hrál i režíroval, byl tak vytížen, že měl i svého dvojníka pro zájezdová představení.

Nebyl to jeho rozmar, ale nutnost, za kterou stál ředitel Alhambry Jan Snížek (†66).

Jeho dvojník, jakýsi Greifenberg neměl příliš valnou pověst a tou Františka Filipovského hodně poškozoval.

Dokázal se náramně bavit a popíjet, nejlépe na účet těch druhých. Při jednom z rozhovorů si kdysi Filipovský postěžoval: „V mém rodišti v Přelouči mi vyčetli spolužáci, že jsem náfuka, že jsem se choval, jako bych je neznal.“ František Filipovský byl prvním českým hercem, který 1.

května 1953 promluvil k divákům prostřednictvím televizní obrazovky při zahajovacím vysílání Československé televize. Proslavil se také jako vynikající dabér a díky němu k nám geniálně promlouval zejména Louis de Funès (†68).

Od roku 1995 je na jeho počet udílena Cena Františka

Filipovského za dabing v jeho rodné Přelouči.Energií nabitý František Filipovský neměl vždy spokojený a jednoduchý život. Zažil mnoho životních tragédií, o kterých se ale rozhovořil až na sklonku svého života, a to jen proto, aby podal svědectví o hrůzách, kterým byl nucen přihlížet.

Ve třicátých letech přijal nabídku a stal se průvodcem zvláštních vlaků, které přepravovaly chudé Poláky z nejnižších sociálních vrstev do Francie za prací. Věřili, že je to země šťastných zítřků, ale byl to svět, kde lidé pod tíhou beznaděje páchali sebevraždy či vyčerpáním umírali v tlačenici ve vagonech.

Svědek bolesti

Filipovský byl nejednou svědkem násilí a vzájemné bezohlednosti, která končila smrtí. „Viděl jsem vysílené nebožáky umírat na sedadlech, na zemi, pod koly vozu. Byl jsem svědkem sebevražd a neštěstí. Ty pohledy vám z paměti už nikdy nezmizí.“ Často ošetřoval těžké zlomeniny a rozdrcené končetiny či jiné úrazy.

Není divu, že celý život o těchto hrůzách mlčel, že na ně nechtěl ani pomyslet. Na druhé straně zažíval i šťastnější zásahy, když asistoval u porodu, či ho sám vedl. Bylo mu pouhých třiadvacet let a byl na počátku své slibně se odvíjející kariéry herce, když na sebe vzal tu velkou zodpovědnost za Poláky jdoucími za snem.

Odvážný hlas

Proč krátce před smrtí vydal toho svědectví?“Snad aby si lidé uvědomili, v jakém čase žijí. Aby si toho více vážili. Nikdy potom jsem nepoznal tak propastný rozdíl mezi středním stavem a nejchudší vrstvou společensky degradovaných lidí,“ sdělil světu před svou smrtí František Filipovský. Při osvobození Prahy v roce 1945 se ukázal jako správný Čech.

Jeho žena Hilda mu tehdy v nemocnici na Bulovce přiváděla právě na svět syna Jana (75), zatímco on pospíchal s malou dcerou Pavlínou (79), kterou měl na ramenou, k babičce na Vinohradech.

Tam ji nechal a sám se vrhnul do víru Pražského povstání. Na poslední chvíli se mu podařilo vniknout do budovy rozhlasu, který byl ostřelován německými vojáky. Tam společně s kolegy doslova pod palbou samopalů vysílal v průběhu Pražského povstání. Byl to nejen hrdinský čin, ale také nejslavnější služba národu v celé rozhlasové historii.

Neříkejte mi dědečku!

Doma v kruhu rodinném se cítil nejlépe ve svém ušáku. Tady odpočíval, učil se své role, včetně té poslední, kterou byl Blekota v seriálu Arabela. Vnučka Pavlína Wolfová (49) vzpomíná na jeho poslední natáčecí dny: „Když dotáčel poslední Arabelu, už se o něj starali. Vím, jak strašně trpěl tím, že už není moc schopný.

Bylo to hrozně dojemný.“ Ušák se stal i jeho posledním útočištěm, když si ho nemoci po částech braly z tohoto světa.

Poslední dva roky v něm usedal den co den a po boku mu byla stále jeho Hilda, se kterou se i po šedesáti letech držel za ruku. Několik měsíců před smrtí mu mozková příhoda vzala i jeho slavný hlas. Dorozumíval se jen posunky.

František Filipovský, běžně oslovovaný kolegy, přáteli i rodinou Filínek, a to i vnučkami, kterým zakázal oslovovat ho „dědečku“, žil tak, aby jeho velký a výjimečný duch s námi navždycky zůstal.

Jeho křeslo rodina ctí jako největší svátost.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

reklama