Když se mě můj kamarád veterinář zeptal, jestli nechci zachránit obézního psa, vůbec jsem se nerozmýšlela.
Toužila jsem po dalším pejskovi
Mít doma psa není jen radost, člověk tím na sebe bere také určitý závazek. Všechny ty povinnosti mu ale pes vrátí svojí láskou a věrností. Já měla doma vždycky nějakého psa, už odmalička. Když mi zemřel Ferda, byla jsem hrozně smutná. Nějakou dobu trvalo, než to trochu přebolelo a já pomalu začala uvažovat o tom, že bych si nějakého dalšího psího kamaráda pořídila. Tentokrát jsem se rozhodla, že bych mohla dát šanci nějakému chlupáčovi z útulku, ty jsou stále plné a takový zachráněný pes bývá nesmírně vděčný. Radila jsem se o tom i se svým bývalým spolužákem Kamilem, který pracuje jako veterinář, a on mi můj úmysl schválil. Však jsem k němu také s Ferdou chodila a věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout.
Nečekaný telefonát
Návštěvu útulku jsem si naplánovala za tři týdny, protože jsem chtěla, aby šel Kamil se mnou, a on dřív neměl čas. Říkala jsem si, že on jistě pozná, zda je pes v pořádku a co bych tak od něj mohla čekat. Jaké bylo moje překvapení, když mi už za týden volala ptal se mě, jestli k němu nemůžu zajet. Nechtěl mi do telefonu říct proč, ale věděla jsem, že zbytečně by mi nevolal, a tik jsem souhlasila. Domluvili jsme se na večer, že se tam po práci stavím, nemám tom moc daleko. Když jsem do ordinace vstoupila, Kamil mě vzal do vedlejší místnost a ukázal mi psa. No, psa, vypadal spíš jako bečka. Neskutečně obézní zlatý retrívr, což ale bylo dost těžko k poznání. Ptala jsem se, proč mi ho ukazuje, a on mi vypověděl Harykův příběh. Jeho panička ho měla spíš jako módní doplněk. Základní povely původně zvládal, ale ona ho tak dlouho překrmovala (sama prý nebyla zrovna štíhlá), až se jí „podařilo“ z něj udělat nemohoucí valící se pytel sádla. Nemohla jsem věřit svým očím, kam až to došlo. No a tahle panička přivedla psa ke Kamilovi s tím, aby ho uspal, protože nemůže chodit a trápí se.
Vyléčený a vděčný
Bylo mi ho strašně líto a zároveň jsem cítila hrozný vztek na jeho majitelku. Jak tohle může někdo zvířeti způsobit a pak se ho chtít zbavit? A už mi bylo jasné, proč mi Kamil volal – nechtěl psa utratit, vždyť mu bylo teprve šest let, a doufal, že bych se ho třeba mohla ujmout. A to jsem taky udělala, protože jsem se do toho tlouštíka na první pohled zamilovala. A tak jsem se rozhodla, že si ho vezmu k sobě a pokusím se ho dostat znovu do kondice. Nebylo to jednoduché. Nastolila jsem Harykovi přísnou dietu, chodila s ním několikrát týdně na vodní terapie a na procházkách jsme postupně prodlužovali jejich dobu. Zpočátku mu trvalo vyjít schody do prvního patra patnáct minut a na chodníku po pár metrech usnul únavou. Ale byla jsem důsledná a Haryk se postupně začal zlepšovat. Když poprvé v parku popoběhl, bylo mi jasné, že máme vyhráno. Během jednoho roku se dostal na svou ideální váhu a byl z něj ten nejšťastnější a nejvděčnější pes na světě. A já bych ho nedala za nic na světě! Prožil se mnu ještě krásných dlouhých pět let…
Aneta (49), Břeclav
