Šibeničnímu vrchu jsme se vždycky smáli. Procházka v lese mě ale přesvědčila, že duchové tam jsou a dychtí po krvi.
Bylo mi patnáct let, když jsem přijela za svou babičkou na vesnici. Na kraji vesnice kdysi býval Šibeniční vrch. V té době už byl ale dávno zarostlý, žádné zbytky šibenice na něm nestály, ale mezi místními se tradovalo mnoho historek.
Místní pověry
Když jsme byli malí, tak nás s kamarády to místo přitahovalo, a tak jsme na kopec uspořádali několik výprav. Vždy ale jen za světla. Babička to moc ráda neviděla – vždy nám varovně říkala, že tam nešťastné duše popravených létají a roztrhají každého, kdo se na to místo v noci za úplňku vypraví nebo je bude provokovat. My tomu však nevěřili, a jednou po setmění jsme se na kopec vydali…
Magické místo
Tyto naše dobrodružné výpravy byly naší jedinou zábavou. Ve vesnici nebylo jinak vůbec nic – žádná diskotéka, koncerty nebo jiné akce, kam by mohla mládež vyrazit. Babička už byla stará, a tak většinu času trávila v křesle na zahradě a luštila křížovky, zatímco já jsem se toulala po okolí.
A právě během jedné své procházky jsem se seznámila s Janou a Lubošem, se kterými jsme pak podnikali i výpravy na Šibeniční vrch.
Noční výprava
Jednou večer, když už babička usnula, jsem se potají vyplížila s domku a běžela jsem k zastávce autobusu, kde jsme si s kamarády dali sraz. Společně jsem se vydali přes les na kopec. Asi po kilometru jsem došli na malou mýtinku pod samotným vrchem, kde jsme se na chvilku posadili a pozorovali oblohu.
Hvězdy, které na ní zářily, se najednou rozplynuly do ztracena. Vzápětí se zničehonic ochladilo a zvedl se vítr. Přiletěl z vrchu kopce a začal kolem nás kroužit jako v nějakém víru. Vyskočili jsme, že poběžíme zpátky domů.
Vítr však zesílil a kroužil kolem nás tak, že jsme se vůbec nemohli pohnout z místa. V uších nám hučelo, a pak se náhle odněkud ozval hlásek, který velel: „Skoč! Skoč!“
Šli jsme až k okraji
Jako omámení jsme se s kamarády vydali na kopec. Když jsme se tam vyšplhali a blížili se k jeho okraji, ty hlasy znovu přikázaly: „Skoč! Skoč!“ Věděli jsme, že se zabijeme, ale nemohli jsme se zastavit.
Můj hlásek někde uvnitř hlavy skomíravě prosil: „Nesmíš! Zabiješ se!“, ale moje nohy šly dál. A pak najednou, když už jsem se v duchu loučila se životem, vítr prořízl ženský hlas a vzápětí mě chytla čísi ruka.
Vír kolem nás náhle zmizel. Když jsem se ohlédla, abych zjistila, kdo nám zachránil život, nikdo tam nebyl… Od toho dne jsme už na Šibeniční vrch nikdy nešli.
Johana P. (51), Trutnov
