Jak jsem pochopila, že už nemohu být sama?

Celý život jsem byla zvyklá spoléhat se jen na sebe. Vychovala jsem tři děti a i v důchodu jsem byla samostatná. A tak jsem si myslela, že tomu bude už navždycky.

Když jsem oslavila pětasedmdesát, byla jsem hrdá na to, že jsem dokázala sama připravit pohoštění, navařit a přichystat se na velkou návštěvu. Vždyť nás bylo požehnaně, mé tři děti mi dali osm vnuků a šest pravnuků. Bylo jich v mém domku i na zahradě plno, když jsme se sešli.

Také vás může zajímat ...

Všichni se rozplývali nad tím, jaká jsem i ve svém věku stále samostatná a čiperná. Ve chvíli mé velké oslavy to ale bylo už jen zdání – pouhé tři týdny po oslavě jsem zkolabovala a v nemocnici zjistili, že mám nemocné srdce. Prodělala jsem operaci, dostala umělou chlopeň a kardiostimulátor. Já jsem ale bojovnice, a tak jsem si držela svou veselou mysl a životní optimismus.

A to mi, myslím, pomohlo..

Jako za starých časů?

Když jsem se vrátila z lázní, měla jsem před očima jediný cíl. Abych byla zase tak soběstačná, jako dříve. Každé ráno jsem vstala tak, jak jsem byla zvyklá. Prošla se kolem domku, nakrmila drůbež a svou ranní kávu vyměnila za bylinkový čaj. A po obědě jsem se vydala na procházku kolem řeky.

To bylo moje předsevzetí. Když přijela některá z dcer nebo syn, dělala jsem všechno pro to, aby viděli, jak jsem na tom dobře. Padly totiž i takové návrhy, zda bych neměla žít v nějakém domově s pečovatelskou službou a být pod stálým dohledem.

Jeden návrh také byl, že by se ke mně nastěhovala vnučka na mateřské. Měla pronajatý byt na sídlišti a u mě v domku by se dalo přestavět podkroví. Tento nápad se ale nelíbil dalším členům rodiny. Trochu mě to zamrzelo, kdo ví, jak se jednou o můj domek poperou?

Blesk mě srazil na kolena

Toto léto bylo na bouřky bohaté. Nikdy mi nevadily, nepatřím mezi ty, kteří zapalují hromničku nebo lezou pod deku. Venku se čerti ženili a já seděla ve svém křesle a četla si. Najednou udeřil blesk blízko a já cítila, jak mi ztěžkly ruce, nohy, hlava a propadám se kamsi do propasti.

Už se blížilo bezvědomí, když jsem ucítila prudkou ránu na prsou a celé tělo se mi zachvělo. Pak druhou. I v tom podivném stavu beztíže mi došlo, že se mi nejspíš elektrickým výbojem blesku zastavilo srdce a ty rány, co cítím, je kardiostimulátor. Zoufale se snažil srdce „nahodit“. Jako v dáli jsem uslyšela volání mé nejstarší dcery: „Mami!“ A pak nastala tma.

Probrala jsem se v nemocnici.

Bylo velké štěstí, že ke mně právě v tu chvíli dcera přišla a také záchranka, kterou zavolala, přijela rychle. Tak jsem pochopila, že nemohu být sama a rodinu to přesvědčilo, že bude nejlépe, když se v podkroví mého domku vnučka na mateřské zabydlí.

Olga (78), Děčínsko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

reklama