Dlouho jsem hledala zaměstnání. Byla jsem jako začarovaná. Být závislí na jednom platu v rodině se dvěma dětmi mě dohánělo k zoufalství. Nemohla jsem si proto vybírat.

Z marného hledání práce jsem se propadla do deprese. Kdo to nezažil, těžko dokáže pochopit, čím„nezaměstnatelný“ člověk prochází. Jak hledáte, chodíte na pohovory, a nakonec jim nestojíte ani za to, aby vám zavolali, že vás nechtějí. Půl roku jsem vysílala zoufalé signály všemi směry, a nakonec se podařilo. Kamarádka Vladěna mi jednoho dne zavolala celá nadšená: “Mileno, mám pro tebe práci!“ Srdce se mi málem zastavilo. Snad to konečně vyjde! Snad už nebudeme dlužit dva nájmy a děti se ve škole vymlouvat, proč nemají část učebnic a dalších pomůcek! Po několika vteřinách ticha jsem vyhrkla: „Beru všechno!“

Zkouška ohněm?

Vladěna se zasmála: „Stručně řečeno – jedná se o práci v Pohřební službě.“ Věděla, že mám fóbii ze hřbitovů, z pohřbů jsem se vždycky vykroutila a na Dušičky jakbysmet. To prostředí mě děsilo. Teď jsem se ale zaradovala jako malé dítě. A ještě ten den zavolala na číslo, které mi kamarádka dala, abych o práci nepřišla… Dozvěděla jsem se, že náplň mé práce bude sjednávání pohřbů a veškerá organizace a administrativa s tím spojená. Tedy zajišťování převozu zesnulých, jednání s pozůstalými atd. Paní, která tam pracovala, odcházela do důchodu a majitel za ni hledal náhradu. Vysloveně měl představu o nějaké zralé, životem zkušené ženy, která by zvládla vše jak administrativně a organizačně, tak „psychologicky“ při jednání s lidmi.

Člověk si zvykne

Z administrativy jsem obavy neměla, co mě ale děsilo, byl kontakt s pozůstalými. Bála jsem se, abych to psychicky ustála, všechny ty plačící lidi. Jsem dost cíťa. Manžel se mi vždycky smál, že bych se mohla živit jako plačka na pohřbech. A teď? Odříkaného chleba jsem dostala ten největší krajíc! Ale člověk si nejspíš zvykne i na smrt, jak se říká. Pracuji v Pohřební službě už pět let a pochvaluje si mě nejen šéf, ale i pozůstalí. Prý jsem rozená psycholožka a moje slova je dokážou v takové těžké chvíli zahřát u srdce. Tak jsem se ve své práci, pro někoho pochmurné nebo děsivé, našla a jsem v ní spokojená. Kdo by to přitom ještě před několika málo lety řekl?

Milena (50), Plzeň