Náš Petr celé dny vysedával doma u počítače. Už jsme z toho byli všichni nervózní. Neměl by toužit po společnosti svých vrstevníků a dívek?
Mám dva vnuky. Staršímu Jardovi je dvacet šest let, odstěhoval se od rodičů, má solidní práci a milou přítelkyni.U rodičů zůstal mladší Petr. Zatímco Jarda se rád a často stýkal s kamarády, chodil na sportovní utkání, tancovat nebo do kina, Petr stále seděl doma. Občas někam zašel s bratrem, ale aby se někam vydal sám, to se nevidělo.Co se jeho bratr odstěhoval, přestalo i to. Loni jsme to přičítali stresu z maturity a přijímaček na vysokou, on se ale nezvedal ani rok poté. Všichni v naší rodině jsme velmi společenští, rádi chodíme na výstavy, jezdíme na společné výlety a dovolené se známými, zveme je k nám na chalupu.
Odtržený od života
Samozřejmě jsme se Petra ptali, proč se někam nevydá se svými novými spolužáky, vybízeli ho, ať jim ukáže naše město. Vždyť vysokoškoláci v tomto věku si většinou užívají života, mají touhu vidět a zažívat nové věci.Petr byl ale nejraději sám ve svém pokoji u počítače, ani žádní kamarádi za ním domů nechodili. Tvrdil nám, že je tak spokojený, ale já si nebyla jistá, jestli je to pravda. Člověk přece potřebuje ve svém životě přátele, zábavu i poznávat lásku a tu přece ve svém pokoji u obrazovky nenajde.Měla jsem pocit, jako by byl Petr důchodce unavený životem. A tak jsem začala pátrat po tom, čím se na počítači zabývá. Využívala jsem k tomu vnučku, která byla s naším Petrem ve spojení přes různé sociální sítě.
Hurá za dobrodružstvím!
Tak jsem se dozvěděla, jak moc si vnuk přeje skákat na prkně na mořských vlnách, a nikoliv se válet na chalupě, že vůbec netouží studovat vysokou ekonomickou, ale že by chtěl vyrazit do světa a poznávat sám sebe.Devatenáct je pro některé lidi příliš brzy na tak důležité rozhodnutí. A tak jsem si promluvila s dcerou a zetěm. Nebyli sice nadšeni, ale nakonec jsme dali Petrovi volnost. Studium na vysoké, která ho nenaplňovala, ukončil a vyrazil do světa.Sžíraly nás všechny samozřejmě pochyby, zda to nebude chyba, ale když jsme viděli, jak ožil, jak už nevysedává u počítače, ale vyřizuje si letenky, ubytování, práci v cizině… říkáme si, že tohle je určitě cesta, která povede ke správnému cíli.Ať už bude jakýkoliv.
Iveta (71), Praha .
