Najít k sobě toho pravého není snadné v mládí, natož pak ve zralém věku. S takovým „pánem v letech“ už musí něco hodně zamávat, aby si uvědomil, že ve dvou je život lepší.
Náš syn Jarda je starý mládenec! Překulila se mu čtyřicítka.Proti ženským nikdy nic neměl, ba naopak. Lítal jak motýl Emanuel „z kytky na kytku“. Vybíral, přebíral, až si zvykl na svoji útulnou staromládeneckou „noru“, v níž mu žádná panička nemluvila do toho co, jak a kdy má udělat… A tak zůstal sám. Syn pěstoval kaktusy. No pěstoval? Bylo to jediné, co u něj doma přežívalo. Možná mu ti zelenošedí vousáči byli blízcí – připomínali mu jeho samého. „Mami,“ zaskočil mě jednou synův podivně natěšený hlas v mobilu, „Mám pro tebe novinu.“ „Že by ses konečně usadil?“ - „Ženského rodu to je,“ smál se, „saintpaulia čili africká fialka!“ Na Jardově parapetu trůnily tři bohatě kvetoucí květináče. Následujících pár měsíců jsme o sobě moc nevěděli. „Neozývá se, nic nepotřebuje,“ bylo mi jasné. Pak mi ale najednou zavolali z nemocnice: „Leží u nás vás syn, těžký zápal plic.“
Fialky v ohrožení
Letěla jsem za ním. Místo mužského jako hora tam ležela třasořitka s našedlou pletí, jen ty vousy mu rašily jako těm jeho „ostnáčům“.K zápalu plic se přidaly komplikace. Když jsem se konečně přinutila zajít k němu domů, vybrat schránku a zalít tu jeho sbírku, kaktusům bylo očividně fuk, že tam jejich pěstitel není. Zato fialky - listy jim bezvládně visely přes květináče dolů.Uštípla jsem jim poslední vnitřní lístky, držící se zuby nehty života, a doma je posadila do štamprlat s vodou. Jarda na tom byl hodně špatně. Den po dni, kdy lístečky začínaly pouštět kořínky, se ale nadechoval i on.Jen co začaly „z podzemí“ vykukovat nové lístečky, Jarda už chodil po pokoji.
Spojila je láska ke kytkám
Po propuštění z nemocnice chtěl k sobě domů. „To ani náhodou!“ Čtrnáct dní jsem rekonvalescenta opečovávala u nás.Každou chvilku mu cinkla esemeska a on, jako puberťák otočený ke zdi, na ni odpovídal. Když jednou po obědě pochrupával, koukla jsem se. „Umírala jsem strachy. Nepustili mě k tobě, nic mi neřekli. Nejsem příbuzná.Tvoje Jana.“ Ták! Musela jsem se posadit. Je v tom ženská! „Kdys mi o ní chtěl říct?“ spustila jsem, jen co otevřel oči. Ještě ten den jsme květinářku Janu pozvali k nám. Byla to prima ženská s dospívajícími dětmi.S klidným svědomím jsem pak mohla Jardu poslat domů, věděla jsem, že o něj bude dobře postaráno. Od té doby uběhly dva roky. Ti dva dnes žijí spolu a já mám fajn snachu. Fialky od Janičky mám doma už i já.
Karla (67), Písek .
