Jak udělat ze všedního dne neděli

Ve svém otci měl vzor, jak by měla fungovat správná rodina. Když se ale jako dospělý pokusil podle něj žít, žádná žena s ním nevydržela. Na rozdíl od diváků. Ti ho milovat nikdy nepřestali.

Děti prý od rodičů odkoukávají jejich chování a v dospělosti je čím dál víc připomínají. Všichni asi takoví nebudou, ale na Josefa Vinkláře to docela sedí. Jeho otec, zedník z vesničky Podůlší v Českém ráji, vládl rodině pevnou rukou. Sám rád flámoval a z tahu se vracíval k ránu, zatímco jeho žena, služka v zaměstnání i v manželství, se mu starala o dokonalé zázemí.

Také vás může zajímat ...

Přesně takový model vztahu si Josef Vinklář představoval i pro sebe.

Bez padáku rovnou do Vltavy

Pepovi bylo pět, když dům v Podůlší nešťastnou náhodou vyhořel do základů. Rodina začala znovu od nuly, a rovnou v Praze. Tam Josef absolvoval měšťanku i učební obor, podnikal nejrůznější alotria s kamarády na Malé Straně včetně skoků z mostu do Vltavy s deštníkem místo padáku, ale začal také objevovat kouzlo herectví.

Zpočátku jako člen vyhlášeného Dismanova rozhlasového dětského souboru, už v patnácti ale vystupoval jako host v tehdejším Divadle satiry.

Vyber si: Divadlo, nebo film?

O rok později si ho do svého souboru vybrali Jan Werich s Jiřím Voskovcem. „Měli na mě velký vliv,“ přiznal po letech Vinklář. Nejspíš právě tam pochytil ten dokonale profesionální přístup k práci, kterým později tak proslul. Na školu W+V pak nikdy nedal dopustit, i když na něj obě legendy byly někdy tvrdé. Třeba když mu zakázaly filmování.

„Musíš se rozhodnout, jestli chceš dělat divadlo, nebo film,“ vysvětlil mu Werich.

Žádné zákazy už neplatí

Tak úplně se tím ale mladý Vinklář přece jen neřídil. Pravda, po krátkém angažmá v Pardubicích se na celých 33 let usadil v pražském Realistickém divadle, ale tam už mu film ani televizi nezakazovali. Z dnešního pohledu bychom jim to taky sotva odpustili. Protože přijít o Josefa Vinkláře především v jeho životních rolích, to by byla opravdu škoda.

Panoptikum města pražského

Buřinka, brejličky a knírek

Už jako čert Lucius z Hrátek s čertem o sobě dal pořádně vědět, Kuchtík z Princezny se zlatou hvězdou nebyla zrovna hlavní role, ale i v ní zaujal. Ovšem jeho parketou a schůdkem ke slávě nebyl ani čert, ani kuchař, ale policejní inspektor.

Josef Bouše v buřince, v brejličkách a s knírkem po boku rady Vacátka od roku 1968 bojoval se zločinci z pražské galerky v seriálu Hříšní lidé města pražského a svou roli si zopakoval o dekádu později v Panoptiku města pražského.

Tam už mu ovšem nešéfoval Jaroslav Marvan, ale Jiří Adamíra coby nový policejní rada Korejs.

Nevadilo mi být doktorem Cvachem

Při vší úctě k pánům z pražské mordparty ani tohle ještě nebyla Vinklářova životní role. A všichni moc dobře víme, která to byla. Nesympatický doktor Cvach z Nemocnice na kraji města. Pro jiné herce by tak výrazná a záporná postava byla možná prokletím. Josef Vinklář si ji užíval. „Nevadí mi, že mě lidé s doktorem Cvachem spojují, ta role byla zajímavá a komplikovaná,“ pochvaloval si.

„Jaroslav Dietl měl odvahu ukázat prstem na takového kripla, který jiným otravuje život,“ ocenil scenáristovo umění.

Doktor Cvach z Nemocnice na kraji města je nesmrtelnou postavou.

Manželka i herecká poradkyně

V soukromí byl Josef Vinklář podobně složitou osobností jako filmový Cvach. Po celý život se nedokázal vymanit z vlivu svého otce, a tak podobně jako on podvědomě hledal partnerku podobných kvalit – poslušnou, tolerantní a pracovitou ženu, která mu ponechá svobodu a sama se té své ochotně vzdá.

První pokus učinil, když se oženil s herečkou Janou Dítětovou (1926-1991), s kolegyní, která mu v jeho kariéře nesmírně pomohla.

V době, kdy oba působili v Realistickém divadle, s ním tak dlouho trpělivě zkoušela roli Švandy ve Strakonickém dudákovi, s níž si nevěděl rady, až ji společně vypilovali k dokonalosti.

Na mistra flámů nemá ani Sovák

Na dlouhodobý šťastný vztah to ale nestačilo. I když Jana Dítětová splňovala zadání na tolerantní manželku, té tolerance prostě nebylo dost. „Říkalo se o něm, že byl mistr flámů. Tomu nestačil ani Jiří Sovák, a to už je co říct,“ vzpomínal po letech syn Jakub, který se manželům narodil v roce 1955. Není divu, že Jana nakonec ztratila trpělivost.

Horor se hraje i v neděli

To už měl ale Josef Vinklář oči jen pro další krásku z herecké branže Ivanku Devátou (*1935). Ta se kvůli němu dokonce rozvedla. „Měl schopnost udělat ze všedního dne neděli,“ shrnula jeho charisma a smysl pro humor. „Podlehla jsem mu naprosto ve všem, a ještě ráda. Bylo to s ním zprvu moc hezký, až potom to byl horor.“ Nyní už se Josefu Vinklářovi pokus vyrobit si domácí služku podařil.

Z kdysi temperamentní herečky se postupně stala ušlápnutá puťka, která si odpočinula jen po nocích, kdy trpělivě čekala, až se manžel vrátí z dalšího tahu. Nakonec se zhroutila přímo uprostřed představení.

Když podávala žádost o rozvod, vážila pouhých 49 kilo.

Takhle vypadá štěstí. Svatba s Ivankou Devátou.

Druhá svatba, druhý rozvod

Manželství skončilo, ale vlastně ne tak úplně docela. Josef Vinklář se nevzdal a k překvapení všech si zanedlouho bral povolnou Ivanku Devátou podruhé. Jeho sliby ovšem neměly dlouhého trvání a druhý rozvod už neodvratně přišel po pouhých dvou letech. Ani společný syn Adam na tom nic nezměnil.

„Doznávám se, že rozvod se nekonal z její viny, ale z mé,“ připustil o mnoho let později Josef Vinklář ve své autobiografii.

„Ženské to se mnou mají těžké, jsem na ně zlej,“ kál se.

Kulička lásky se odkutálela

Když ho pak po letech odvrhla jeho poslední láska, česká lékařka žijící v Kanadě, o další vztah už zájem neměl. Partnerské role se tentokrát obrátily. „Cvrnkla do mě jako do kuličky a já se kutálel,“ popisoval své pocity z rozchodu.

A splnilo se to, co o sobě tvrdil už dřív: „Pochopil jsem, že nejsem ideálním člověkem pro manželství, a zvolil jsem samotu.“

Odchod velkého furianta

Život Josefa Vinkláře od té chvíle naplňovalo už jen divadlo, fotbal a mariáš s přáteli. „Nikdy jsem sám v sobě nevyřešil dilema, zda je pro mě vztah se ženou hodnotnější než kamarádi. Bez kamarádů neumím žít,“ přiznal. „Umím pozvat hospodu, není mi líto groše. Svým způsobem jsem na to furiantsky pyšný,“ přiznával.

Možná bylo symbolické, že posledním představením, které na jevišti Národního divadla půl roku před smrtí odehrál, byli Stroupežnického Naši furianti. „Každý máme vyměřený čas a konec je nezvratný, jen nikdo neví, kdy přijde.

Proto má člověk žít, jak umí nejlíp.“

Časopis, který by vás mohl zajímat

Staré dobré časy

V pestré nabídce měsíčníku STARÉ DOBRÉ ČASY čtenáři najdou vzrušující příběhy ze soukromí českých i zahraničních hereckých a pěveckých legend nedávné minulosti.

Komentáře

...