Jan Werich – Čím víc člověk znamená, tím míň může kiksnout!

To je jedna z Werichových hlášek, která bývá často citována. A nebo třeba tahle: „Klauni nejsou, ale šašků je…“ Také jste si zamilovali nesmrtelné výroky tohoto mistra ostrovtipu?

Patří k našim nejváženějším divadelním a filmovým legendám. Bohužel natočil jen málo filmů, protože mu doba nepřála. Narodil se jako jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První pražské vzájemné pojišťovny a jeho ženy Gabriely, dcery smíchovského hostinského. Se svými rodiči to neměl vůbec lehké. Pojmenovali ho Jan Křtitel František Serafínský Werich (+75).

Také vás může zajímat ...

Tím chaos v jeho dětské dušičce neskončil. Rodiče se záhy po jeho narození rozvedli a pak se dlouho popotahovali o to, kdo bude malého Jendu vychovávat. V prvních letech připadl do péče svému otci.

Když se však tatíček vydal bojovat na frontu první světové války, přestěhoval se k mamince.

Sbíral na ulici vajgly

Ač by se zdálo, že mu bude v péči maminky lépe, opak byl pravdou. Následky se na dítěti projevily velmi brzy. Jak kdysi prozradil jeho celoživotní kamarád Jiří Voskovec (†76), školou povinný Werich sbíral po ulicích vajgly, vysypával z nich zbytky tabáku a poté, co je doplnil balíkem značkového kuřiva, ubalil z nich doma cigarety, které pak chodil prodávat číšníkům v kavárnách.

Kvůli své vzpurné povaze navíc nepatřil mezi žáky, jejichž jména by páni profesoři zmiňovali ve svých pamětech. Kvůli jeho výstřelkům ho vyhodili z Masarykova gymnázia v Křemencově ulici. Zkoušku dospělosti nakonec složil na smíchovském Reálném gymnáziu. A poté se vydal na Karlovu univerzitu biflovat paragrafy. Potkal se tam s Jiřím Voskovcem, svým spolužákem z gymnázia.

Budoucí právníci si padli okamžitě do noty. Během třítýdenního pobytu u Voskovcových, kde se měli původně připravovat na zkoušky, se zrodilo něco, co naprosto změnilo jejich život. Pozvali své kamarády na večírek. Na Vest Pocket Revue – malou revue, která by se vešla do kapsy u vesty. „My jsme nechtěli dělat divadlo,“ vysvětloval později Werich.

„Jen jsme chtěli pro srandu udělat večírek pro pár známých. Voskovec ho dlužil klubu svých kamarádů z francouzského lycea.“ Vůbec netušili, že si ten večírek 250krát zopakují. Podobně náhodně vznikly i slavné forbíny. Během premiéry „Vestpoketky“ se totiž jednou utrhly provazy, které měly držet kulisy.

„A nás s Voskovcem vystrčili před oponu, abychom mezitím publikum nějak zabavili,“ tvrdil Werich. Jejich forbíny se staly brzy vyhlášenými. Své Divadlo V+W si pořídili rychle. A na dveře si mohli hned od začátku přitlouct cedulku: „Vyprodáno!“ Mladí komici byli nejen nadaní vtipem, ale také znalí politiky. Neváhali se odvážně pouštět i do velmi ožehavých témat.

Nebylo vůbec výjimkou, že se mezi diváky a herci strhla divoká diskuse, diváci se poprali mezi sebou, nebo vzduchem létaly různé předměty.

Chcete vidět vola?

Se stejnou vervou se Voskovec a Werich pustili do Němců. Aby se zachránili, museli utéct před nacisty do Ameriky. Když se po druhé světové válce vrátili Werich s Voskovcem do Čech, nevoněla jejich nemilosrdná satira zase porevolučním pánům. Na poslední děkovačku slavného muzikálu Divotvorný hrnec dorazil Werich už bez Voskovce, který emigroval, zato však s velikým kufrem.

„Chcete vidět vola?“ zeptal se publika. Když se ze sálu ozvalo ohromující „ano!“, se smutkem v hlase prohlásil: „Tak jsem se vrátil.“ Vzápětí vzal do ruky kontrabas a mlčky jím točil v ruce. Na narážku, co to dělá, odvětil: „Hledám své kamarády v base. “ Kvůli udavačům v hledišti se o skandálním vystoupení rychle dozvěděli na patřičných místech.

A Werich měl rázem o škraloup víc…

Divadlo vystřídal film

Všechno zlé je ale vždycky k něčemu dobré. Zatímco se dveře divadla před Werichem zamkly, začali ho lákat filmoví a televizní režiséři. Jeho filmografie sice obsahuje titulů žalostně málo, avšak ty, co jsou v ní zapsané, se staly legendami. Herec totiž nikdy neprodal svou kůži lacino.

Hlavní dvojroli ve snímku Císařův pekař a Pekařův císař vzal až po dlouhých sezeních se známým autorem historické literatury Milošem Václavem Kratochvílem (†84). Ten svému příteli vylíčil rudolfinskou dobu v takových barvách, že pak na place nebylo většího srdcaře. Do Rudolfa se Werich doslova zamiloval. A to se na filmu projevilo.

Ačkoliv byl Werich u mocipánů v nemilosti, úspěch, s jakým lidi přijali rudolfinskou veselohru, mu dopomohl k další, tentokrát královské roli. Panovníka jménem Já I. v pohádce Byl jednou jeden král měl totiž původně hrát František Smolík (†81). V Čechovově Medvědovi zase předvedl nezapomenutelný herecký koncert se svou oblíbenou hereckou parťačkou Stellou Zázvorkovou (†83).

V komedii Uspořená libra, kdy si coby „vkladatel libry – opilec 1“ přijde vyzvednout těžce našetřenou minci, k sobě ještě přibrali Jiřího Sováka (†80) (opilec 2). Ten pak dlouho vzpomínal, jak se pro jistou učil texty dva, protože se Werich do poslední chvíle nebyl schopen rozhodnout, koho vlastně bude hrát.

Mimochodem v titulcích pod Uspořenou librou byste měli dvakrát najít jméno hercovy dcery Jany Werichové (†46). Ta hru nejenom dokonale přeložila, ale nakonec si v ní i zahrála poštovní úřednici za přepážkou. Bárka ve vichřici srandy Dvojroli kouzelníka a kastelána Olivy v legendárním filmu Až přijde kocour dostal jen díky osobnímu nasazení režiséra Vojtěcha Jasného (†93).

Ten herce nejdříve přiměl ke spolupráci na scénáři slovy, že by to sám nikdy nenapsal tak krásně jako Werich. A potom s několika přáteli získal oficiální povolení od tehdejšího prezidenta Antonína Novotného (†71), aby mohl Wericha do role obsadit. Bez něj by si v Kocourovi zakázaný průšvihář zahrát nemohl.

S televizními diváky se Jan Werich rozloučil postavou pana Violy v televizním seriálu Pan Tau. Svou derniéru na pódiu absolvoval v roce 1977, kdy směl vystoupit v Lucerně. Naposledy se tak mohl podívat z forbíny do hlediště a bavit se, jak říkal, pohledem na to, jak se lidé potácejí smíchem jako bárka ve vichřici srandy. „Ale řeknu jim svý.

Za to, že mě jednou nechali hrát v Lucerně, jim holínky lízat nebudu,“ ubezpečil tehdy Jiřího Suchého (88). O tři roky později, 31. října 1980, opustil svou milovanou vilu na pražské Kampě, aby začal vystupovat na nebeské forbíně. Vydal se tam pár měsíců po odchodu své ženy Zdeňky (†73) a půl roku před smrtí své dcery Jany (†46).

Za osm měsíců tam přivítal i životního parťáka Jiřího Voskovce. Werich a jeho nejbližší byli zase spolu.

Odešly dvě velké postavy českého divadla a s nimi i jedna éra humoru s nádhernou poezií.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...