Jaroslav Satoranský – Pro všechny byl Hamr nebo Kuba

Jaroslav (78) se narodil v Praze a svoje dětství prožil v Braníku. Oba rodiče i jeho o šest let starší setra byly nadšenými ochotníky v kočovném divadle. On sám se ale strašně styděl, a tak, aby si postupně zvykal na jeviště, doprovázel pohádky hrou na klavír. To mu nevadilo, protože byl schovaný v orchestřišti. Před publikum si stoupl až ve třinácti, kdy dostal roli Hloupého Honzy.

Když měl volno, rád chodíval s kluky hrát fotbal na louku k řece, kde místo branky měli dvě čepice. Kopal s nimi i Václav Mašek (77), který se později stal ve Spartě slavným fotbalistou. Po ukončení obecné školy se nejprve vy- učil rytcem v učňovském středisku družstva Znak. Přivedla ho k tomu náhoda.

Také vás může zajímat ...

Když byl se školou na horách, dostal zánět ledvin a dlouho si kvůli tomu poležel v nemocnici. Studia ho nelákala a doktoři mu jeho vysněnou profesi automechanika zakázali. Prý musí pracovat někde v teple. Na pracáku mu pak dali vybrat mezi pekařem, rytcem a chemikem. Vedle učení hrál amatérsky divadlo a jednoho z režisérů pak napadlo, ať se zkusí přihlásit na DAMU.

Na přijímačkách Jaroslav uspěl.

Kariéra krok za krokem

Studium herectví ukončil v roce 1961 a pak šel rovnou na vojnu. Do Armádního uměleckého souboru ho ale převeleli až po nějaké době, a tak si část vojny odkroutil na útvaru jako každý jiný. Po vojně získal svoje první angažmá v kladenském Divadle J. Průchy, kam dojížděl z Prahy celé tři roky. Pak přišla nabídka z vinohradského divadla, kde působí dodnes.

Občas také hostuje v Divadle v Řeznické a v Divadle na Jezerce. Byly sice doby, kdy moc rolí nedostával nebo se objevoval jen v malých úlohách, ale vždycky si říkal, že možná ještě není všem dnům konec. Před filmovou kamerou se ale objevil už během studia, a to v dětské detektivce Zpívající pudřenka a v rodinném psychologickém dramatu Osení.

Pak se konečně dočkal hlavní role v hudební komedii režiséra Antonína Kachlíka (95) Bylo nás deset. Od konce 60. let se začal objevovat v televizních seriálech. Jedním z prvních byla Záhada hlavolamu režiséra Hynka Bočana (80), která vznikla na motivy kultovní série Jaroslava Foglara (†91) o Rychlých šípech. Hrál také ve filmech a komediích, ale většinou v nich ztvárnil menší postavy.

V sedmdesátých letech začal na plné obrátky spolupracovat s Československou televizí, která mu umožnila ztvárnit skutečně velké role.

Osudové role

Jeho popularitu odstartovaly seriály Nejmladší z rodu Hamrů a Inženýrská odysea, kde podle scénáře Jaroslava Dietla (†56) ztvárnil inženýra Zbyňka Kořínka. Dostával stohy dopisů, fanynky se mu svěřovaly s osobními problémy, posílaly mu fotky, až jeho žena ztratila trpělivost a kvůli nedostatku místa v bytě na Proseku ho donutila odnést pytle korespondence do divadla.

Jaroslav dokonce obdržel za postavu Jana Hamra v roce 1976 cenu Zlatého krokodýla. Obdiv veřejnosti mu tehdy málem stoupl do hlavy a začal se pomalu vznášet, ale naštěstí tu opět byla Libuška (77) a velmi rychle ho vrátila na zem. Ale sláva polní tráva. Normalizační seriály skončily v propadlišti dějin, a dokonce měly neblahý vliv i na jeho pozdější kariéru.

Uvědomělého hocha ze seriálů najednou nikdo nechtěl. Tohoto cejchu se zbavoval dlouho. Ale naštěstí měl Jaroslav možnost zahrát si i v pohádkách a snímcích, které svou hodnotu neztratily ani po letech, jako byla například série večerníčků Krkonošské pohádky, kde hrál čeledína Kubu, nebo Četnické humoresky.

Ve filmu se objevil naposledy jako policista v dětské detektivce Třetí skoba pro kocoura z roku 1983 a od té doby pracoval výhradně pro televizi.

Příval energie

Po letech si opět zahrál i v seriálu Policie Modrava, kde přijal úlohu šéfa místní kriminálky. A jak sám řekl, mladí herečtí kolegové ho nabili obrovskou energií. Jaroslav celý život strávil po boku jediné ženy. Svoji celoživotní lásku Libuši, rozenou Kubovou, poznal už jako sedmnáctiletý kluk v ochotnickém divadle.

Do zákulisí tehdy přišla pohledná blondýnka, která Jaroslavovi ihned padla do oka. Neodvážil se ale nic říct. Až po několika dnech, když ji náhodou potkal v tramvaji, našel odvahu ji oslovit. Předstíral, že jede stejným směrem a domluvil si s ní rande. V loděnici si pak půjčil starou kánoi a ještě s kamarádem vyrazili ve třech na Vltavu. Vzali se ještě předtím, než Jaroslav narukoval.

Společné začátky tedy prožili v odloučení a neměli to vůbec jednoduché. To, že jim láska tak dlouho vydržela, je podle Jaroslava především Libušina zásluha.

Spolu mají dceru Martinu, která je učitelkou ve školce a má dva syny.

Jeho záliby

Od mládí se Jaroslav také věnuje hře na klavír a s kolegou z Divadla na Vinohradech Jaromírem Hanzlíkem (70) kdysi skládali písničky pro děti. Dokonce chtěli napsat dětský muzikál, nakonec ale zůstalo jenom u několika skladeb. Muziku ale nikdy neopustil a dodnes skládá nejen pro radost sobě, ale i jiným.

Je například autorem scénické hudby do představení Valentýn a Valentýna.

Komponuje

Ve volném čase také komponuje písničky pro dětská vystoupení. Mezi jeho další koníčky patří i sport, díky němuž se udržuje ve formě. Dlouhá léta byl členem týmu slavné Amfory, s níž procestoval skoro celý svět.Podíval se mimo jiné i do Brazílie a Japonska. Hrál většinou v obraně, a dokonce střelil jejich dvoustou branku.

Rád a dobře běhal, ale takovou techniku, jakou se může pochlubit třeba Karel Šíp (73), prý nikdy neměl. Teď v pokročilém věku se sportu věnuje jen okrajově s ohledem na divadelní představení. Jednou si totiž při fotbale vyhodil rameno a představení se muselo zrušit.

.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...