Její oči na něj okouzleně hleděly z hlediště

Jana Hlaváčová byla už v mladém věku vdova. Uživit sebe i dceru nebylo jednoduché, ale herečka dostala do vínku bojovného ducha. Pomáhala také obětavá maminka, která se za dcerou do Prahy přistěhovala.

Do nelehké životní situace najednou jako by probleskl paprsek světla. Jana Hlaváčová se seznámila s hereckým kolegou Luďkem Munzarem. Bylo to na zkouškách dramatu Jejich den. Luděk Munzar hrál s Marií Tomášovou (89) ústřední dvojici.

Také vás může zajímat ...

A citlivá Jana byla nadšená z toho, jak se charismatický herec vlídně k Marii Tomášové choval. Marie totiž měla pocit, že jí to nejde, a několikrát se rozplakala. „Říkala jsem si, že takového bych chtěla mít bráchu.

Vnímavého, laskavého,“ vzpomínala později Jana Hlaváčová. Jenomže tehdy měla hlavu plnou starostí. Obstojí v Národním divadle? Dokáže uživit malou Terezku? Náročná herecká práce jí na druhou stranu pomáhala lépe se vyrovnávat s mužovou smrtí.

K Luďkovi Munzarovi vzhlížela jako k bohu. Oslovovala ho: Místře. Ale jiskřičku, která mezi oběma přeskočila, nebylo možné přehlédnout. Janu zaujala v prvé řadě Luďkova laskavost. Líbilo se jí, že nepodléhá pýše, že jí pomáhá cennými radami.

Luděk mi opravdu velmi pomohl. Snad proto nám to vydrželo. Nebyla to láska na první pohled, ale setkání dvou lidí, kteří už měli něco za sebou. Luděk mi opravdu velmi pomohl. Snad proto nám to vydrželo. Nebyla to láska na první pohled, ale setkání dvou lidí, kteří už měli něco za sebou. Nebyla to okamžitá spalující láska na první pohled. Ta zpravidla rychle vzplane a brzy uhasíná.

Bylo to setkání dvou lidí, kteří už měli něco za sebou.

Začalo velkým přátelstvím a obdivem.

Jana postávala při zkouškách v hledišti a dívala se, jak Luděk na jevišti září. Snad se chtěla něco přiučit. Ale on se tomu smál a řekl jí, ať toho zbožňování nechá. „Jsi úplně jiná než já. Dělej to po svém, buď svá,“ poradil jí.

Luděk Munzar rád vzpomíná na roli Merkucia v Shakespearově Romeovi a Julii z roku 1963. Aby také ne. Právě tehdy na něho z tmavého hlediště okouzleně hleděly oči jeho budoucí ženy, ať už při zkouškách nebo během představení.

Také ho mimo jiné obdivovala jako Dona Juana. „Celý v černém, chlap jako břitva,“ těmito slovy vzpomíná na proslulou Munzarovu roli z konce šedesátých let. Luděk Munzar nebyl z kamene. Také si krásné mladé kolegyně velmi dobře všiml.

Jak by mohl ignorovat veliké oči, černé vlnité vlasy a krásné rty? Nicméně trochu se zdráhal, byl v té době ženatý, a mimochodem, bylo mu líto, že je ženatý! Jenže pak i Luďka Munzara potkala velká životní rána: jeho první manželka emigrovala s dcerkou do Německa.

Trvalo dlouho, než se z toho vzpamatoval. Mladá vdova s dcerou a osamělý manžel emigrantky si k sobě konečně mohli hledat cestu. Předtím byla křivolaká, teď volná. Munzar se s radostí ujal výchovy nevlastní dcery Terezky, děti má ostatně velmi rád.

Pro ovdovělou Janu se stal kolega velkou oporou. V roce 1971 se jim narodila dcera Bára – rovněž herečka. Tisíckrát se oblíbené dvojice novináři i fanoušci ptali na recept na dlouholetý harmonický vztah.

Hlaváčová a Munzar skálopevně tvrdili, že žádný takový recept neznají. Ale když se pak rozpovídali, z vyprávění vyplynula velká moudrost. Oba herci si totiž prošli velkými životními otřesy. Proto nad hloupostmi, kvůli kterým by se jiní do krve hádali, vždy mávli rukou.

Na společné začátky vzpomíná dnes už legendární herecká dvojice se zasněným úsměvem. Musely to být krásné časy. Právě tehdy se cítila Jana Hlaváčová nejšťastnější. Když s Luďkem začala bydlet, když byly děti malé a v Národním divadle čekala spousta nádherných rolí.

Po představení si slavný herec oblékl montérky, nastoupil do otřískaného trabanta a vezl cihly na stavbu. Herecká dvojice se totiž pustila do budování rodinného domku. Ostatně jinak to ani nešlo, vždyť už byli rodina se dvěma dětmi.

Pěkné bylo, jak se ti dva vzájemně obdivovali, i to vždy posilovalo jejich lásku. On neustále podotýkal, jak je na manželku pyšný, protože je vynikající herečka a vzorná matka. Ona se nechávala slyšet, jak obdivuje manželův charakter, mravní zásady, talent, smysl pro humor a nadhled.

I když to v jeho generaci nebývalo zvykem, Munzar neváhal pomáhat ženě s domácností. Jakmile se jí nakupilo velké množství herecké práce, Luděk nakupoval, vařil, dělal s dcerami úkoly. Tvrdil, že je to přece samozřejmost.

Ale přiznejme si, že těžkou hlavu sem tam manželce dělal. Byl to opravdový muž, nebojácný. Liboval si v zálibách, z nichž mnohé byly poměrně nebezpečné. Rád riskoval. Jana Hlaváčová byla tak statečná a tak chápavá, že přes všechen strach, který zažívala, svému muži adrenalin přála.

Nikdy mu nic nezakazovala. Nebylo to pro ni lehké. Když ráno odcházel na letiště, netušila, jestli se večer vrátí. Totéž, když závodil v rychlých automobilech. Jako rozumná žena věděla, že správný chlap musí dělat něco ryze chlapského.

Luděk Munzar dcery Terezu a Báru vychovával tak trochu jako kluky. Starší Tereza dnes pracuje u koní, mladší Bára je herečkou. Ale do divadla jezdí na motorce. Rodiče se děvčatům velice věnovali navzdory tomu, že trávili večery v divadle.

Bára prohlásila, že nemá pocit, že by strádala, ba naopak. Čas, který rodiče strávili na jevišti, byl vynahrazen společnými zážitky a tím, že si s dětmi povídali, četli jim, vyprávěli pohádky. Dívky nevyrůstaly v divadelních šatnách, tento úděl mnoha hereckých dětí je nepotkal.

Staraly se o ně kromě rodičů i babičky, měly také hodnou paní na hlídání, kterou milovaly. Tatínek dcery od herectví odrazoval. Říkával jim se smíchem: „No neblázněte, takových otravných hodin na zkouškách!“ Asi chtěl děvčata ušetřit pověstného čekání na role či pomyšlení, že budou kvůli známému příjmení žít ve stínu slavného otce.

U Báry se to nepodařilo, hereckému osudu neunikla. Původně měla studovat tělovýchovný institut. Herectví přišlo na poslední chvíli. Tak aspoň vždycky po škole místo do kavárny utíkala na volejbal. Přibývající roky přinesly manželům těžké břímě v podobě nemocí.

Ani to je nezlomilo. Prostě jen pečují jeden o druhého a smysl života nalézají v radosti z vnučky Aničky (16). Přitom Jana Hlaváčová bojuje se zrádnou Parkinsonovou chorobou, která mimo jiné způsobuje poruchu řeči a hybnosti.

Vedle toho trpí těžkými depresemi. Hlavní oporu má samozřejmě v manželovi, který se stal jejím strážným andělem ve dne i v noci. Ke všem starostem mu začalo vypovídat službu i jeho vlastní zdraví. Před lety ho rakovina připravila o ledvinu, nyní začal mít vážné problémy i s druhou.

Zdravotní problémy však oba nesou statečně. Jsou stále spolu. Ve zdraví i v nemoci. Právě tak má vypadat skutečná láska. Ta na celý život. Lidé si ji slibují u oltáře, často však s léty selžou. Tito herečtí manželé však naštěstí vytrvali.

.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...