Jejich štěstí nezná mezí. Čekají miminko a mluví o zázraku

Věří na vražednosti myšlenek – tedy na to, že spoustu věcí můžeme ovlinit jen a jen svou hlavou a tím, na co myslíme. „Když na něco hodně myslíte, něco si usilovně přejete, většinou se vám to i splní. Nevím, jak ostatní, ale já jsem svůj život dokázala mnohokrát obrátit k lepšímu,” říká zakladatelka Nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová.

Vyrůstala s babičkou a s dědou v rodinném domě v Černošicích u Prahy, máma chodila do práce. „Zatímco babička mě učila praktické věci jako vaření, máma mě formovala po stránce vzdělání. V místě, kde jsem vyrůstala, nebyly žádné jiné děti, chodila jsem proto za místními rybáři a chytala s nimi ryby,“ vzpomíná Vendula.

Také vás může zajímat ...

Své dětství líčí jako poměrně osamělé. Kamarádek měla málo, přátelila se spíš s kluky. Snila o archeologii, ale život zavál úplně jinam.

V osmnácti letech z Černošic odešla a nijak zvlášť se jí nestýskalo. Těšila se na dospělý život, hned po maturitě začala pracovat v reklamní agentuře a pak ve Straně podnikatelů. Ta jí byla osudná, protože tady se právě seznámila s hudebním skladatelem Karlem Svobodou (68).

Stalo se to takhle: hudebník seděl v kanceláři a sekretářka se chystala odnést mu tam tác s kávou, jenomže se bála, že ji rozlije.

Energická mladá dívka, kterou tehdy Vendula byla, se na to nemohla dívat, popadla tác a uháněla ke dveřím kanceláře.

Vrazila do nich tak nešťastně, že překvapeného hudebníka polila od hlavy až k patě. Poté se strašně lekla a čekala, že se na její hlavu snese smršť vzteklých nadávek.

Ale Svoboda to nesl statečně. Vendule bylo dvaadvacet, vlasy měla zapletené do copů a nosila rovnátka. Jemu bylo pětapadesát, žena mu nedávno zemřela na rakovinu a zanechala po sobě dvě děti.

Vendula měla zpočátku pocit, že se z nich stanou přátelé, což možná ano, ale tato fáze trvala jen krátce. V roce 1995 se vzali, následující rok si přivezli z porodnice holčičku, která v pouhých čtyřech letech zemřela na leukémii.

To manželstvím Venduly a Karla pochopitelně zle otřáslo a vše nasvědčovalo tomu, že se rozpadne. Nakonec však zjistili, že jeden bez druhého nevydrží. Když se narodil Jakub (15), život začal být zase hezký.

Bála se samoty

Přesto si autor hudby k pohádce Tři oříšky pro Popelku vzal v lednu 2007 život. „Delší čas jsem se bála, že se něco stane,“ přiznala Vendula s odstupem času.

„Znala jsem Karlovy depresivní stavy, manické fáze nemoci i poruchy příjmu potravy. Podle názoru odborníků to byl stav na hospitalizaci, Karel ale systematickou pomoc odmítal.“

Mladá vdova sama nezůstala, v roce 2008 se seznámila s obchodníkem s nábytkem Patrikem Aušem (42) a o rok později si ho vzala.

Manželství netrvalo dlouho, za tři roky bylo po všem. Vendula pak sama uznala, že příliš spěchala, vdala se jen z důvodu, že se děsila samoty.

Asi to celé vzniklo hlavně proto, že jsem nechtěla být sama. Kdybychom zůstali na nějaké kamarádské úrovni, bylo by to jiné a lepší,“ nechala se slyšet.

Po rozvodu se rozhořela mezi exmanželi válka, jak se později ukázalo, novináři ji značně zdramatizovali.

Každopádně šlo o peníze, které si Auš měl půjčit a nevrátit. A tak se Vendula do té své samoty zase ráda vrátila – až do doby, kdy poznala třetího manžela, Josefa Pizingera.

A toho poznala, když byl jedenáctiletý kluk, je totiž mnohem mladší než ona. Vendula tvrdí, že když se s ním seznámila, považovala ho za rozmazleného spratka.

Vlastně se nejdřív setkala s jeho matkou Simonou – to když přišla k ní do květinářství a zoufale hledala záchod.

Tak jsem ji pustila, uvařila jí kafe a padly jsme si do noty. Bylo to někdy na jaře, protože kvetly pivoňky. Klárce byl tehdy rok,“ vypráví Simona Pizingerová, která zjistila, že si s Vendulou báječně rozumí.

To ještě netušila, co všechno se svou budoucí kamarádkou zažije. Telefonovaly si, pomáhaly, vykládaly si karty, Simona byla po Vendulině boku, když přišla o malou Klárku, trpěla s ní, když se zastřelil Karel Svoboda.

„Vendula přijela tu noc jen s kabelkou, a to se ještě naštěstí Pavlu Vítkovi podařilo těm zmijím z bulváru ujet.

Sháněla jsem jí prášky na nervy. Dostala koňskou dávku, ale nezabíralo to. Stejně nespala. V pondělí nám volaly zákaznice z krámu, ať tam nechodíme, že květinářství je oblepeno těmi zmetky,“ barvitě popisuje první hodiny po skladatelově smrti.

Vendula u kamarádky bydlela od osudného ledna až do června. S oběma ženami v bytě 3+1 žili ještě Simonin syn Josef – budoucí Vendulin manžel, jeho tehdejší přítelkyně, Vendulin syn Kuba a kočka.

Měl rád nože, tak jsem mu je kupovala,“ vzpomíná Vendula na dětství svého daleko mladšího manžela, v pořadí třetího.

„Jednou dostal dinosaura, to jsem se nějak utrhla. A kraťasy. Je to syn mé kamarádky, takže abychom si mohly dát skleničku, potřebovaly jsme, aby byl hodný. Ještě si vybavím, že jsme hráli země město, což mi dnes přijde divné,“ směje se.

Josef si nepamatuje, zda jí v dobách seznámení tykal, nebo vykal. Určitě jí prý neříkal teto, ale Vendulo. Stoprocentně ho tehdy nenapadlo, že by spolu mohli žít.

„To vás nenapadne ani v té největší sci-fi,“ usmívá se. Zamilovali se do sebe, když bylo Josefovi pětadvacet. „Když jsme spolu začali chodit, první rok jsem se styděla jenom s ním jít po ulici. Ne za něj, ale za sebe.

A když jsme šli třeba kupovat boty, byla jsem červená jako růžička,“ říká Vendula. A vyskytl se další problém v podobě Josefovy matky, Venduliny velké kamarádka Simony Pizingerové.

Tohle pro ni už bylo příliš těžce stravitelné sousto. Vendula nerada přiznala, že spolu nějakou dobu nemluvily.

O ruku ji Josef požádal během výletu ve Španělsku. Vše měl vymyšlené a chtěl to udělat na nějakém hezkém místě. Našli krásnou skálu, dívali se na západ slunce a on se vyjádřil.

Její reakce ho překvapila. „No začala se smát. Tak jsem tam seděl a říkal si, co teď? Požádám ji o ruku, a ona se mi směje. Ale pak řekla jo,“ popsal klíčovou životní událost.

Žádost o ruku vyslechla ve špinavém sportovním oděvu, přes který si přehodila hroznou rybářskou bundu. Svatbu s o šestnáct let mladším Josefem uspořádala na zahradě, bylo léto roku 2016.

Že by spolu měli miminko, o tom snili, ale příliš s tím nepočítali. Nebesa jim přála. Ukázalo se, že zakladatelka Kapky naděje, nadace, která během dvaceti let trvání pomohla dětským těžce nemocným pacientům částkou ve výši asi sto osmdesát milionů korun, je těhotná.

Stalo se to nejspíš proto, že se netrápila, že neotěhotní, protože ji nenapadlo, že by to bylo v jejím věku vůbec možné.

Teď je z ní nejšťastnější žena na světě. „Dávno vím, že jsem typ ženy, kterému lidé moc nepřejí, ale věřím, že všechno dobře dopadne,“ říká.

Manžel ji obdivuje čím dál víc. Diví se, proč se tak málo píše o tom, co všechno jeho žena dělá pro nemocné děti.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...