Josef Bek – Muž co rozdával úsměv

Narodil se v Hradci Králové do silně věřící katolické rodiny. Byl tzv. vymodleným dítětem. Rodiče už měli dvě dcery Marii Magdalénu a Růženku, ale tatínek Josef si přál ještě syna. Maminka Kateřina nakonec přece jen do třetice otěhotněla, ale syna porodila dva měsíce před termínem.Porodní bába mu moc šancí na přežití nedávala.

Byla tuhá zima a tehdy žádné inkubátory nebyly, a tak si maminka musela pomoct sama. Malého Josífka několik měsíců zahřívala v troubě kamen. Josefovi rodiče žili velmi skromně. Tatínek sice pocházel z bohaté velkostatkářské rodiny, ale protože se oženil s chudou kuchařkou, rodiče ho vydědili. Do konce života tak jezdil u dráhy s rudlem a měl co dělat, aby všechny uživil.

Také vás může zajímat ...

Josef byl od dětství velmi temperamentní a disponoval silným a znělým hlasem, ale do devíti neuměl správně vyslovit Ř. Přesto ve škole patřil k nejlepším recitátorům. S nadšením hrál v ochotnickém divadle a zpíval na kúru. Jako malý kluk se chtěl stát fotbalistou, hajným nebo knězem, ale rodiče ho poslali do Hradce Králové na obchodní akademii.

Ve škole se opět aktivně věnoval ochotničení a zpěvu. Zpíval tak dobře, že si ho brzy všiml ředitel Východoslovenského divadla v Košicích a nabídl mu angažmá operetního tenora. Když Josef mamince řekl, že by chtěl k divadlu, nechtěla o tom ani slyšet. Bála se, aby tam herečky syna nezkazily, a tak mu to nedovolila.

Po maturitě jako poslušný syn, nastoupil do spořitelny a pět let tam počítal peníze.

Místo Reichu divadlo

V roce 1942 byl povolán na práci do Reichu, čehož se velmi obával. Kamarádi mu poradili, ať jede do Mladé Boleslavi, kde právě hostoval soubor olomoucké opery, a zkusí, jestli by ho neangažovali. Josef neváhal, rozjel se tam a oslovil intendanta Karla Nedbala. Dali si schůzku, kde mu herec zazpíval svým znělým tenorem árii z Dalibora.

Nedbala svým projevem nadchl a ihned ho doporučil řediteli divadla v Olomouci, který ho skutečně angažoval. Díky tomu Josef do Reichu nemusel, protože za války se na profesionální herce totální nasazení nevztahovalo. V Olomouckém divadle strávil dalších dvanáct let původně jako herec a zpěvák operety, ale brzy přešel i na činohru. Netrvalo dlouho a ze záskoků se staly hlavní role.

Roku 1954 mu vedení Městských divadel pražských nabídlo stálé angažmá, a tak se odstěhoval i se ženou do Prahy, kde zůstal až do smrti.

Na jevišti zářil v muzikálech jako Řek Zorba, Lišák Pedro a v mnoha dalších rolích.

Manželství a jiné lásky

V Olomouckém divadle se po válce poznal s o několik let starší, půvabnou sólovou tanečnicí Evou. Zamiloval se do ní a roku 1947 se vzali. Věrný ale být nedokázal. Stačilo, že šel po ulici a celá Olomouc byla na nohou. Ženám se urostlý a věčně usměvavý chlap prostě líbil. Byl k nim velmi galantní a nešetřil lichotkami. Pokud cítil, že některé byly hodně vstřícné, tak jim hned tykal.

A když manželka nebyla doma, stalo se, že si je pozval i domů. A Eva? Raději dělala, že o ničem neví. Když ovšem cítila, že by mohlo jít o vážnější vztah, nastala tichá domácnost a Josef dostal čas na rozmyšlenou. Nikdy ale Evu neopustil. Poskytovala mu totiž obrovské zázemí a láskyplně se o něj starala. Skoro jako o dítě, které spolu nikdy neměli.

Josef se k ní na oplátku choval velmi pozorně a dvorně, dokonce jí jí hodně pomáhal v domácnosti.

Bylo mu s ní zkrátka dobře.

Kariéra u filmu

Po skončení 2. světové války Josef nastoupil základní vojenskou službu v Rokytnici, kde si ho v ochotnickém vojenském divadelním souboru všiml režisér Karel Steklý (†83) a obsadil ho do filmu Siréna. Následovaly velké i menší role bodrých chlapíků a uvědomělých hochů v budovatelských agitačních filmech, které většinou zapadly.

Jednou z výjimek byla adaptace románu Ivana Olbrachta (†70) Anna proletářka z roku 1952. Tři roky nato zaujal jako amatérský dirigent Honza v satiře Jána Kadára (†61) a Elmara Klose (†83) Hudba z Marsu nebo jako statečný vysloužilý voják Martin Kabát v pohádce Hrátky s čertem. Právě tahle role jako by kopírovala všechny Josefovy vlastnosti.

V sedmdesátých letech se přehrál do vážných, dokonce i záporných rolí a obstál na výbornou. Uplatnil svůj hlas, se kterým uměl neskutečně pracovat. Dokázal naprosto přesvědčivě cedit zlobu mezi zuby nebo se přeladit na úlisného intrikána. V roce 1958 s Irenou Kačírkovou (†60) také natočil první československý hudební klip Dáme si do bytu.

Za svou více jak padesátiletou kariéru hrál v desítkách divadelních her, v televizi šel z jednoho pořadu do druhého a objevil se v sedmdesáti filmech. Žil i hrál naplno a leckdy za to zaplatil i zdravím. Nikdy si ale na nic nestěžoval, ačkoli ho trápily bolesti kloubů, trpěl řadou nemocí a prodělal několik operací. Rád bavil společnost, ale alkoholu nikdy moc neholdoval.

Občas si dal červené víno, které ovšem ředil teplou vodou. Ačkoli ho stále lanařili do KSČ, nikdy se jim neupsal se slovy, že je přece katolík. A komunisté se obávali ho za to stíhat, aby si proti sobě nepopudili celý národ. Začátkem 90.

let natočil poslední seriál Pomalé šípy, který se odehrával v domově důchodců.

Naplno až do konce

Po bramborovém salátu, který o pauze snědl, dostal salmonelózu. Při oslavě 75. narozenin pak na jevišti zkolaboval uprostřed zpěvu své oblíbené písně Lišák Pedro. Skončil v nemocnici, ale už na Vánoce byl doma a přes varování lékařů, že je jeho organismus oslabený, svoje tempo nijak nezvolnil. Občas utrousil, že bavit lidi není žádná sranda.

Nedlouho poté se rozhodl napsat svůj životopis, a tak vznikla kniha ve spolupráci s Petrem Hořcem (†76) Každý den radost. Za necelé dva roky pak zemřel v pražské Nemocnici Na Františku. Manželka Eva ho přežila o pouhé dva měsíce.

.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...