Co dělat, když vás v životě najednou potká strašlivá životní rána osudu. A zároveň dosud nepoznané štěstí? Je třeba se jednoduše radovat.
Honzík mě opatrně obrací. „Teď půjdeme doleva a pak následuje dvojotočka na dva kroky doprava.“ Jasně, to zvládnu. Pevně se držím jeho ruky a dělám přesně to, co říká. Cítím, že je to dobře, jde to správně i do hudby. „Výborně“ chytá mě můj přítel do náruče. „Tohle večer dáme.“ Už tomu také věřím. Náš nový tanec musíme přece vyzkoušet na parketu. Teď mě ale ještě čekají pracovní povinnosti. Honza mi pomáhá do kabátu. Ještě mojí bílou hůlku a můžu jít.
Brejlovec od dětství
Zrak jsem měla špatný už od raného dětství. Nosila jsem brýle, tehdy jako jediná ve třídě, už v první třídě. Postupem času se kolem mě ale „obrejlilo“ mnoho mých spolužáků a později už dospělých kolegů a kamarádů. To, že hůř vidím, jsem proto nikdy nebrala jako nějaký nepřekonatelný handicap.
Náhlé zhoršení
Před časem se ale můj zrak začal velmi rychle zhoršovat. Začala jsem ho neodvratně ztrácet. Doktoři mi nebyli schopni nijak pomoc. Propadla jsem se do hrozné deprese. I když nejsem už nejmladší, stále pracuji, mám různé koníčky a také malou krásnou vnučku, představa, že tohle možná už brzo neuvidím, byla šílená.
Nejen tanečník
Žiju sama. Kamarádky a ani svoji dceru jsem tím nechtěla zbytečně otravovat a děsit. Chodím ale do tanečních pro dospělé. Přihlásila jsem se tam s Honzou, se svým kolegou z práce. Nešlo o nějaký vztah, ale jen o touhu nás obou tančit. Když mě ale jednou Honza zastihl na lavičce před tančírnou celou ubrečenou, musela jsem s pravdou ven. Už to nebyl jen můj tanečník, ale také důvěrník. Člověk, kterému jsem mohla sdělit všechny své pochybnosti a obavy.
Zrak slábl, láska sílila
Honza se ukázal jako velmi citlivý člověk, který dokázal nejen poslouchat. Uměl mě i velmi povzbudit, hledal se mnou všechna praktická řešení na dobu, kdy už neuvidím. Najednou jsem to vše přestala vnímat tak tragicky. A navíc jsem se zamilovala. Naprosto bláznivě. Po strašně dlouhé době, kdy jsem už ani nedoufala, že mě něco takového vůbec potká. Ten neuvěřitelné silný cit mě hnal dopředu, dával mi sílu čelit všemu, co přicházelo. A nebylo to nic pěkného.
Už nic nevidím
Zrak mi postupně slábl. Stačila jsem se ještě mnoho věcí naučit a připravit. Přesto na to, že jednoho dne vážně řeknu, nic nevidím, jsem připravená nebyla. Ale Honza mě neopustil ani jako slepou. Věděl, jak velký mám strach, že když nevidím, nebudu moct tančit. Přitom právě tanec byl dlouhá léta mým velkým koníčkem. Tancoval se mnou proto denně. Tance, které jsem znala mi při jeho vedení šly, ale učit se nové? I to jsme dokázali a dnes jdeme prvně do tančírny. Už se moc těším. Život je prostě krásný. Mýma očima je nyní milovaný člověk, kterého bych jinak možná jednoduše přehlédla. Přesto, že přede mnou stál mnoho let.
Romana L. (60), Prostějov
