Trvalo rok, než se mi kamarádka svěřila se svým velkým tajemstvím. Její bratr i otec byli ve vězení za vraždy a sestra za krádeže.
Novou kamarádku jsem si našla úplně náhodou. V samoobsluze, kam jsem si chodila přivydělávat k invalidnímu důchodu. Pobírala jsem pár tisíc a sotva s tou almužnou vyšla. Do práce jsem ale nesměla, prý se může můj zdravotní strav kdykoli zhoršit. Trpěla jsem totiž roztroušenou sklerózou a nikdy netušila, s jakou bolestí se ráno probudím.
Padly jsme si do oka
Když jsem se ráno postavila na nohy a zjistila, že je mi celkem přijatelně, byla jsem na celý den šťastná. Mohla jsem dokonce jít i do pár metrů vzdáleného obchodu a tam rovnat zboží do regálu.
Byli vždycky rádi, že mě vidí a zapisovali mi hodiny, které jsem odpracovala. A tak jsem tam někdy byla třeba jen hodinu a někdy celé dopoledne. Paní, která mě mile oslovila a padla mi do oka svým hezkým úsměvem, se stala časem mojí kamarádkou.
Chtěla v tom obchodě taky vypomáhat, ale nakonec z toho sešlo, aniž bych tehdy věděla proč. Bylo to kvůli jejímu trestnímu rejstříku, ale to jsem se dozvěděla až mnohem později.
Hezky jsme si poklábosily
„Paní, taky sháním nějaký přivýdělek,“ oslovila mě a já jí hned všechno vysvětlila a poslala za šéfkou. Druhý den na mě ta moje nová kamarádka, Hanka se jmenovala, čekala před obchodem a prý, zda nezajdeme na kafe.
Šla jsem ráda, také proč ne, doma mě nikdo nečekal. Bylo mi sice trochu divné, proč si Hanka vyhlédla zrovna mě, když jsem byla o hodně starší než ona. Lidé se přece většinou kamarádí spíš se svými vrstevníky, ne? Alespoň já to tak vždycky měla.
Ale udělalo mi to radost, proč zapírat. S Hankou jsme si pěkně poklábosily a domluvily se na další schůzce. „Třeba se uvidíme v obchodě?“ ptala jsem se, ale ona jen zavrtěla hlavou. Prý to asi nevyjde!
Měla jsem ji čím dál raději
Scházely jsme se pravidelně jednou týdně a potom jsem ji pozvala i k sobě domů. Byla milá a skromná. Nic si nenutila, nic ode mě nechtěla. Musím se přiznat, že nějaké malé podezření ve mně přece jen trošičku hlodalo.
Co když je zlodějka? Nebo nějaká podvodnice a bude si chtít půjčit? No, byla jsem vášnivou čtenářkou detektivek a tak mě napadalo leccos. Ale nic špatného se nepotvrdilo. Jednou jsme si jen tak nezávazně povídaly a já se zeptala, zda má nějakou rodinu.
Nikdy totiž o nikom nehovořila. Netušila jsem, ani kde bydlí, přestože ona u mě byla čím dál častěji. Ne, že by se vnucovala. To já ji zvala, abych nebyla tak sama! Měla jsem ji postupem času čím dál raději…
Její přiznání mě šokovalo
„No, radši bych ti to neříkala. Bojím se, že až se o mně něco dozvíš, nebudeš mě už nikdy chtít vidět!“ přiznala upřímně a já pocítila takové zvláštní mrazení na zádech. Jako když tušíte nějakou pohromu, ale zatím nevíte jakou… Ujistila jsme ji, že cokoliv mi řekne, nezmění to v žádném případě můj vztah k ní.
Ale to, co jsem měla za chvíli dozvědět, mě úplně šokovalo! „Hanko, vždyť já vím, jaká jsi. Od toho jsme přece kamarádky, abychom před sebou nic netajily…“ domlouvala jsem jí, ale hnala mě k tomu spíš moje zvědavost, než cokoliv jiného.
„No, víš, můj táta a brácha jsou ve vězení. Už mnoho let a mnoho ještě budou. Oba dostali dvacet let natvrdo!“ začala, a aniž bych mohla něco říct, pokračovala: „Do těch loupežných vražd, kterých se dopustili, namočili i mojí ségru a tak sedí taky.“
Stýskalo se jí po dětech
Po chvilce váhání pokračovala: „Ani já nebyla nevinná. V base jsem si odpočinula pěkných pět let. Moje děti musely do dětského domova. Neviděla jsem už ani nepamatuji!“ Koukala jsem na ni asi tak, jako bych spadla z višně.
Vůbec jsem ohromením neměla co říct! A tak jsem mlčela jako zařezaná. Myšlenky se mi hlavou honily sem a tam, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Hanka se mlčky zvedla a chystala se k odchodu. Zarazila jsme ji na poslední chvíli! „Počkej, neutíkej! Trest sis odseděla a za rodinu nemůžeš.
Co ale budeme dělat s těmi tvými dětmi?“ zeptala jsme se jí, ale už jsem znala odpověď. Pojedeme je společně navštívit, to je jasné!
Jely jsme společně do děcáku
„To bys pro mě udělala? Ale já za nimi nemohu. Ani jsem jim nenapsala. Ony nade mnou zlomily hůl. Nechci jim dělat ostudu. Beze mě jim bude líp!“ kroutila hlavou a potom se usedavě rozplakala.
Bylo mi jí líto. Chudák holka. Takový život! Nechala jsme Hanku plakat a šla přichystat něco k jídlu. S plným žaludkem se lépe přemýšlí. Když se uklidnila a najedla, předložila jsem jí plán. Napíše dětem dopis, kde všechno vysvětlí.
Požádá je o odpuštění a potom za nimi pojede. „Doprovodím tě! Koupíme jim něco hezkého a promluvíš si s nimi!“ přemlouvala jsem ji a ona nakonec kývla. Nebylo to vůbec lehké, ale nakonec se nám to podařilo.
Společně jsme se vydaly do dvě stě kilometrů vzdáleného dětského domova. Zde už na Hanku čekali dva synové, již skoro plnoletí a patnáctiletá Hanička, její dcera. Bála jsem se, že děti budou trucovat, nebo Hance nadávat, ale mýlila jsem se.
Udělala jsem bláznivé rozhodnutí
Po počátečních rozpacích se jí všechny tři děti vrhly do náruče. Tak šťastnou jsem kamarádku nikdy neviděla! „Mami, mami, že si nás vezmeš domů?“ ptaly se děti překotně, ale Hanka mlčela.
Bydlela na ubytovně a tam za ní děti nepustí! Nedalo mi to a navrhla jsem: „A co kdybyste bydleli u mě? Alespoň na nějaký čas. Místa mám dost, tak co!“ Hned další den podala Hanka žádost a já si ji přihlásila k sobě domů.
Moc dobře jsem si uvědomovala, jaký je to risk. Tak lehkomyslná ani bláznivá jsem nebyla. Ale něco mi říkalo, že dělám správnou věc. Trvalo pár měsíců, než k nám mohly děti přijet na víkend. A dalších pár, než mohl proběhnout soud.
Konečně mám rodinu – a velkou
„A je vám známo, z jaké rodiny matka pochází?“ zeptala se sociální pracovnice a zakroutila nesouhlasně hlavou. Byla proti svěření dětí zpět do péče jejich matky. Ale soudkyně, taková mladá holčina, které by člověk hádal tak dvacet, i když jí muselo být víc, nakonec rozhodla: „Děti se vrátí k matce a sociální pracovnice nad nimi bude vykonávat dohled!“ A tak se stalo.
Moje samota vzala během pár dní za své. Po bytě mi pobíhají tři puberťáci a kamarádka, která občas neví, co si s nimi počít. Na dveře mi každou chvíli klepe sociálka, která vždycky proleze celý byt a nezapomene se podívat ani do lednice, zda máme co jíst.
Občas je to velký blázinec, ale nelituji. Mám rodinu a nejsem sama! Občas se prostě vyplatí riskovat a udělat nějakou bláznivou věc…
Svatava N. (55), Brno
