Pokud někoho dobře znáte a máte ho rádi, funguje mezi vámi něco jako empatie. Někdy ani proto nemusíte s dotyčným člověkem být a přesto víte, že se něco děje. Zkrátka to vycítíte.
Mně se něco podobného stalo před deseti lety. Týkalo se to mé kamarádky Venduly, se kterou jsme se znaly už od mateřské školy. Vyrůstaly jsem společně na jednom sídlišti a už odmalička jsem se kamarádily. Stejně jako naše maminky. Všechen volný čas jsme trávily spolu.
Odstěhovala se za oceán
Vendula byla něco jako moje sestra, kterou jsem nikdy neměla. Vždy jsme jedna při druhé stály, pomáhaly si, radovaly jsme se, když se té druhé něco podařilo, a navzájem jsme si svěřovaly svá tajemství.
Byly jsme si velmi blízké. Náš vztah byl pevný a slibovaly jsme si, že naše přátelství vydrží věčně. Jenže krátce po promoci na vysoké škole se naše cesty rozdělily. Vendula se seznámila s jedním Američanem českého původu, do kterého se bezhlavě zamilovala. Rok nato se vzali a Vendula se odstěhovala za oceán.
Přijela mi dát sbohem
Samozřejmě, jak to tak bývá, tak i my s Vendulou jsme si slíbily, že spolu zůstaneme v kontaktu. Jenže tehdy ještě nebyly mobily a internet už vůbec ne. Občas jsme si zatelefonovaly, ale častěji jsme si psaly.
Po listopadu 89 dokonce Vendula i se svým manželem několikrát přijeli na návštěvu do Prahy. Při poslední cestě mi prozradila smutnou zprávu. „Jarko, asi už se neuvidíme. Objevili mi zhoubný nádor. Dávají mi maximálně rok života.
De facto jsem se s tebou přijela rozloučit,“ pověděla mi. Z té zprávy jsem byla v šoku. Nechtěla jsem tomu věřit. Když jsme se pak o pár dní později na letišti loučily, řekla mi, že mi dá znamení, až bude umírat. V tu chvíli jsem měla sto chutí jednu jí vrazit, ale místo toho jsem ji ještě pevněji objala.
Smrt nablízku
Vendula odletěla a já se začala bát každé zprávy o tom, co s ní je. Asi po pěti měsících mi přišel od jejího muže mail, že je v nemocnici. Psal v něm, že je to s ní hodně zlé a že už se z nemocnice nespíš domů nevrátí. Do očí se mi nahrnuly slzy. Bylo mi jasné, že dny mojí nejmilejší kamarádky na tomto světě jsou již sečteny.
Hodiny odbily
Asi dva týdny po tom mailu jsem doma uklízela, když vtom najednou zazvonil budík. Vzápětí se k němu přidaly i kukačkové hodiny. Nejprve jsem byla zmatená a neměla ponětí, co se děje. Po necelých dvou minutách vše utichlo. Podívala jsem se na hodiny: bylo pět hodin a dvacet minut odpoledne. Druhý den mi přišel mail od Vendulina manžela.
Vzpomínkový obřad
Ještě než jsem ho otevřela, věděla jsem, co v něm bude. A nemýlila jsem se. Psal, že Vendula zemřela. Dokonce uvedl i čas – jedenáct hodin a dvacet minut dopoledne místního času. Přesně v tu dobu se rozezněly moje kukačky.
Když jsem si to uvědomila, přeběhl mi po zádech mráz. Na Vendulin pohřeb do Kanady jsem neletěla. Její manžel však později přiletěl do Čech. U nás na zahradě jsme si pak udělali malý soukromý smuteční obřad, kde jsme na naši milovanou Vendulku zavzpomínali.
Jarmila F. (62), Nové Město na Moravě
