Z milé dívky, vnuččiny kamarádky, se vyklubala rafinovaná zlodějka. Nikdo mi nevěřil a tak jsem musela všem dokázat, že mám pravdu!
Osud mi dopřál jen jedinou vnučku a já si o to víc chtěla její přítomnosti užít. Vozila jsem nadšeně kočárek a později ji odváděla každé ráno do školky. Ani v první třídě to nebylo jiné. Čekávala jsem na ni před školou a psala s ní úkoly.
Manžel mi vždycky vyčítal, že ji rozmazluji a dovolím všechno, čeho si zamane. Mně to ale bylo jedno. Syna, jejího otce jsme měli hodně pozdě, už jsem ani nedoufali, že se nám to povede. Byl to malý zázrak, protože lékaři trvali na tom, že děti mít nikdy nebudeme.
No, ale povedlo se, a ze syna vyrostl chytrý a úspěšný muž.
Vnučka si přivedla kamarádku
Ale historie se opakovala. Oženil se skoro v padesáti a narození naší Verunky byl také takový malý zázrak. Naštěstí, navzdory mému i rodičovskému rozmazlování rostla z Veroniky moc hodná holka.
Ve škole jí to šlo, měla spoustu kamarádů a také spoustu koníčků. Tím největším byly koně. Jednoho měla pronajatého v nějaké stáji za městem. Jezdila za ním ob den, uklízela stáj a dělala spoustu práce kolem.
Odměnou jí byla vždy vyjížďka. Jednou za mnou přišla i s nějakou novou kamarádkou. Jmenovala se se stejně jako Veronika, ale říkat si nechala Nika. Alespoň se to nepletlo. Tahle Nika byla z nějaké dost movité rodiny a s naší Verunkou si hned padla do noty.
Zanedlouho se staly z děvčat nerozlučné kamarádky.
Ztratil se mi řetízek i peníze
Mně to nevadilo, měla jsem Niku také ráda. Byla veselá a společenská a chovala se slušně. Žádný problém! Jenže, potom se stalo něco, co mě přinutilo o Nice přemýšlet. Přistihla jsem ji totiž v mojí ložnici, jak mi prohledává noční stolek.
„Hledáš něco?“ zeptala jsem se jí a musela se ovládat, abych byla slušná. Ona se ale jen zaculila a pokrčila rameny: „Omlouvám se, byla jsem jen zvědavá!“ Večer jsem to probrala s vnučkou, ale ta se jí zastávala.
Prý je jen taková svérázná! No, nepochybovala jsem, že ano, ale o několik dnů později jsem zjistila, že se mi ztratil zlatý řetízek. A také mi připadalo, že mi v peněžence chybí několik papírových bankovek.
Stokoruna a padesátikoruna minimálně. „Verunko, myslíš, že to mohla udělat Nika?“ ptala jsem se, ale vnučka se naštvala. Prý už k nám nebudou s Nikou chodit!
Nastražila jsem past
Byla jsem nešťastná. Nechtěla jsem o vnučku přijít! Jenže, co dělat? Nakonec mě napadlo zajít do takové té bezpečnostní agentury. Vlastně jsem se zeptala jednoho mladíka v supermarketu, co k nim patřil a ten mě odkázal na svého šéfa.
Když jsem se mu svěřila se svým problémem, jen luskl prsty: „To není problém. Dáme vám do bytu kamerku!“ Hned týž den večer se u nás zastavil a rozmístil po bytě sledovací zařízení. Zbývalo jen nalákat holky na návštěvu.
Verunku jsem odprosila a pozvala ji i s kamarádkou na večeři. Přišly obě hladové od těch svých koní. Nika se zvedla od stolu jen jednou, že si odskočí. Odešly brzy, asi za hodinu. Byla jsem zklamaná, ale v tom mi volal ten šéf agentury: „Tak ji máme! Hrabala se vám v kabelce a něco vyndala z peněženky!“ Když jsem záznam pouštěla Verunce, moc plakala.
Prý takové zklamání nezažila! Já ale byla spokojená. Kdo ví, co by ta její kamarádka ještě vyvedla!
Hana S. (63), Brno
