Kamarádky mě vlákaly na seanci

Samota byla neúnosná. Našla jsem si přítelkyně v mém věku a chodila s nimi za kulturou. Večery s nimi se ale začaly prodlužovat – až odbila půlnoc…

Když žena, která nikdy neměla děti, ovdoví, nemá nikoho. Do práce jsem sice chodila, ale nikdy jsem si kolegyně k tělu nepouštěla. Moje koníčky byly individuální, věnovala jsem se jim v tichosti domova. Ven jsem chodila pouze s manželem – na jeho večírky, na výstavy, do divadla, na koncerty. Nikdy jsme neměli žádné zvíře. Manžel si je nepřál, a já jsem to přijala.

Také vás může zajímat ...

Ve chvílích, kdy byl manžel na služebních cestách, já doma vyšívala, pletla a pěstovala kytičky. Kdyby nebylo manželovy rodiny, nebyla bych schopná zařídit záležitosti ohledně jeho pohřbu. Hned druhým dnem nastalo v mém životě ticho. Nikoho jsem nezajímala, neměla jsem komu zavolat. Přišla chvíle, kdy mi moje samota začala vadit. Najít si tak nějakou spřízněnou duši!

Oblékla jsem se, a vyrazila do kavárny, v níž jsme s manželem po nedělním obědě sedávali.

Byly milé a vtipné

Zrak mi spočinul na třech ženách. Náramně se bavily, smály se a listovaly v knize, která je zajímala. Špicovala jsem uši, o čem jde řeč. Seděla jsem ale příliš daleko. Cesta na toalety však vedla kolem nich. Zvedla jsem se a vypravila se na výzvědy. To, co jsem stihla zahlédnout, byly obrázky v herbáři. Zajímaly je kytičky. Věc, o které bych si s nimi mohla povídat.

Na toaletě jsem si připravila první větu, kterou navážu hovor – a pak statečně vyrazila. Hlas se mi při prvních slovech zachvěl, ty tři se na mě podívaly a s úsměvem mě pozvaly mezi sebe. Měly v sobě zvláštní sílu, která mě zbavila jakýchkoliv zábran. Za hodinku jsem se už smála s nimi.

Dámy mě pozvaly na večerní posezení při kávě k jejich dobré známé.

Chytly mě za ruce

Když jsem dorazila na místo, čekala mě skupina pěti žen. Majitelka bytu byla zvláštní. Něčím mě děsila, i když se nepřestávala mile usmívat. Usadily jsme se kolem velkého kulatého stolu, všude byly rozsvícené svíce. „Dáme karty?“ zeptala se. Já vrtěla hlavou, že je neumím. Však se to rychle naučíš. Nedaly se. A tak jsem začala karbanit. Zabrala jsem se do hry, až jsem zapomněla na čas.

Najednou byla bez minuty půlnoc. „Dámy, je načase!“ Karty ze stolu zmizely a než jsem se nadála, byla jsem s ostatními spojena pevným stiskem rukou. Chytly mě pevně. Seance! Vydechla jsem hrůzou. Na útěk bylo pozdě. Přesvědčily mě Mozek si nechtěl duchy připustit. Bylo to něco, co odporovalo mému přesvědčení. Jenže ony se zaměřily na mého zemřelého muže.

Musela jsem mu klást dotazy – a on odpovídal… sebejistě a rychle. To by mu odpovídalo. S hrůzou jsem poslouchala odpovědi, které byly neuvěřitelně přesné a odpovídali pravdě. Byla jsem zděšená a rozhozená. Oddychla jsem si, když konečně moje ruce pustily.

Dál se na mě mile smály a gratulovaly mi, jak jsem byla prý skvělá – hned na poprvé dobrá, jako jejich kamarádka, která jim před několika týdny zemřela. Potřebovaly akutně a rychle za ni náhradu. Tak čarovaly.. A já?

Přišla jsem a ještě je sama oslovila.

Věra (69), Znojemsko .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...