Moje chvilka pohody

Každá lež se jednou provalí

Nemyslím si, že jsem špatná řidička. Manžel je ale jiného názoru. Když jsem poškodila jeho auto, musela ho dát tajně opravit.

Patřím mezi ženy, které používají auto téměř denně. Pro cestu do práce, odvoz dětí do školy a na kroužky, na nákup a podobně. Je tomu tak už mnoho let. Nejprve jsem si půjčovala auto od táty nebo od dědy, který mě i v šestnácti naučil řídit, a později pak od svého manžela, který z toho ale dvakrát nadšený nikdy nebyl, takže hned, jak to bylo možné, jsem si pořídila vlastní vůz.

Moje první auto

Měla jsem velkou radost, snad i proto jsem si ho náležitě užívala a jezdila na krátké, delší i dlouhé trasy. Jak to ale bývá, ani mně se nevyhýbala smůla a neštěstí. Čas od času se i u mě objevil nějaký ten karambol. Občas jsem měla nějaký defekt, poruchu nebo mi prostě v poli došel benzín. Jako žena za volantem jsem si však počínala dle mého soudu vždy uvážlivě a dobře. Můj manžel byl však opačného názoru.

Půjčila jsem si ho tajně

Pak však přišla jedna velká bouračka. Mně se nic nestalo, ale autu bohužel ano. Následující den mě zrovna čekalo pracovní jednání ve sto kilometrů vzdáleném městě a počítala jsem prostě s tím, že pojedu autem. Jízda vlakem nebo autobusem pro mě byla nemyslitelná. Proto jsem začala narychlo obvolávat a shánět, kdo by mi auto mohl půjčit. Zkoušela jsem kamarády a kamarádky. Nenatrefila jsem však na žádnou obětavou duši, která by mi vůz půjčila. A tak jsem si řekla, že si tu manželovo stříbrnou škodovku půjčím. Vyjedu hned, jak odejde do práce, a budu doma dříve, než se domů vrátí. Bylo úterý a to chodil hrát šipky s kamarády do hospody.

Náraz do značky

Asi jsem myslela moc na blížící se pracovní schůzku, možná jsem na okamžik zapomněla dávat pozor, každopádně jsem se probrala až ve chvíli, kdy se manželovo auto zarazilo o dopravní značku. Bůh stál zase při mně. Nic se mi nestalo, ale auto bylo pomuchlané a na některých místech se dokonce poškodil lak. Byla jsem zoufalá. Jak jen tohle doma vysvětlím?

Ještě mi poděkoval

Snad z toho šoku jsem si naštěstí rychle vzpomněla na svého kamaráda, který je automechanik. Přijel pro mě rovnou na místo, auto odtáhl a v dílně se ho znovu pokusil dát dopucu. Seděla jsem v blízké kavárně a modlila se. Když pro mě přijel a já před sebou viděla nablýskanou stříbrnou káru, nevěřila jsem svým očím. Auto vypadalo mnohem lépe než předtím! „Můžeš manželovi říct, že jsi mu z lásky auto trochu umyla,“ smál se Láďa a já kroutila nevěřícně hlavou nad tím, jak je šikovný. A manžel? Ten nic nepoznal. Tedy vlastně ano. Všiml si, že je auto nějak hezčí. Měl podezření, ale já to tehdy zvládla a použila jsem výmluvu, kterou mi kamarád poradil. Až po letech jsem manželovi prozradila pravdu a vůbec se nezlobil.

Radka M. (64), střední Čechy

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden