Každý den v sobě hledám sílu žít dál

Ještě před šesti lety jsem netušila, jaké trápení a boj o život mě čeká. Na své zmrzačené tělo jsem se nemohla podívat, ale musela jsem tu zůstat pro svou rodinu.

Nezpanikařila jsem a věřila, že se jedná jen o neškodnou tukovou bouličku.Ani jsem to nechtěla rodině říkat, dcera ale poznala, že není všechno tak, jako obyčejně. Znala mě příliš dobře. Když jsem se jí s úsměvem svěřila o svém nálezu a ještě to obrátila v žert, nechtěla nic podcenit. Zavolala svému známému lékaři a už druhý den mě odvezla na vyšetření. A ta odhalila zhoubný nádor.

Také vás může zajímat ...

Neměla jsem čas se ani bát, protože dva dny po sdělení kruté diagnózy amputovali levý prs a odstranili lymfatické uzliny.

Vnučky se mě bály

Po sundání obvazu se teprve dostavil ten největší šok. Stála jsem před zrcadlem a nemohla se na své znetvořené tělo podívat. Naštěstí manžel i dcera mi byli obrovskou oporou! Po amputaci prsu jsem začala docházet na chemoterapie.Po nich mi bylo zle, vypadaly mi vlasy, ale nejhorší to bylo s mojí psychikou. Bez antidepresiv bych tohle těžké období nezvládla.

Nejvíc mě ale bolelo, když mě vnučky uviděly bez paruky a s hrůzou ode mě utekly.Oči mi plavaly v slzách a třásla jsem se. Kromě rodiny se mi dostalo úžasné opory od naprosto cizích žen.

Dcera byla tak akční, že mě dovezla do organizace Mamma Help, ve které jsem našla několik spřízněných duší se stejným problémem.Hned od prvního okamžiku mi mezi ženami, které si prošly stejným trápením, bylo dobře. Podporovala jsme jedna druhou. Nelitovaly jsme se, dávaly jsme jedna druhé víru, že náš boj vyhrajeme.

Ani na okamžik jsme si nepřipustily myšlenku, že prohrajeme.

Nepřestanu bojovat!

Jenže po třech letech nemoc udeřila znovu. Tentokrát zasáhla játra. Byla jsem přesvědčena, že tohle je konec! Následná léčba byla drastičtější než u karcinomu prsu. Po chemoterapiích a ozařování mi bylo moc zle a kromě vlasů mi slezly i nehty.Byla jsem psychicky na dně a měla stavy, kdy jsem uvažovala o sebevraždě. Opět to byli moji nejbližší, kdo mi dodávali odvahu i sílu se s nemocí rvát.

Za bezesných nocí jsem si přikazovala: „Mysli na vnučky! Už kvůli nim to nesmíš vzdát!“ To byla poslední „bitva“, kterou jsem vyhrála.A opět nastal relativně klid a naděje, že se zákeřná nemoc už nevrátí. Jenže před třemi měsíci mi byla diagnostikována rakovina kostí a já už další chemoterapie i ozařování odmítla.

S tím, co nevyhnutelně přijde, jsem smířená.Ale než se tak stane, chci být se svou milovanou rodinou. Připadám si jako běžec, který netuší, jak dlouhou trať ještě před sebou má.

A i když jsem hodně unavená a bolavá, dokud budu mít sílu, poběžím!

Romana (58), Olomoucko .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...