Když měli svatbu, náměstí bylo plné jásajících lidí

„Těžký život je lepší,“ říkávala Štěpánka Haničincová. Jenomže postupem času pro ni už byl těžký až moc. Narodila se v Kvíčovicích na Domažlicku.

Tatínek byl švec, nevyhýbal se alkoholu, maminka dělnice v továrně. Laskavá babička nedokázala vyvážit řádění opilého otce a skutečnost, že maminka byla věčně uplakaná. Mladší bratr po válce tragicky zemřel, stalo se to při výbuchu granátu.

Také vás může zajímat ...

„Jestli chcete veselé vzpomínky na dětství, tak ty u mě nenajdete. Neměla jsem hezké dětství,“ řekla po letech. Jedna vzpomínka za všechny: Na čarodějnice se věčně opilý otec motá domů, Štěpánka a mladší bratříček se ho bojí natolik, že utíkají ven do tmy, do lesa, a s pláčem čekají, až se to přežene a otec usne.

„Nebyl to hodný člověk,“ konstatovala jeho dcera. Maminka se pokusila o sebevraždu, pokus sice přežila, ale malá Štěpánka na to nikdy nezapomněla. Po rozvodu rodičů se s maminkou, jediným člověkem, který jí na světě ještě zbyl, přestěhovaly do Děčína.

Tam získala otčíma, ten ji však nenáviděl. Jediné hezké chvilky zažívala při hodinách francouzštiny, nejspíš proto, že ji učila jeptiška, která byla laskavá. Je to jako z románu, ale z hodně smutného. Z holčičky vyrostla krásná slečna.

Při práci jí pomáhaly loutky Bertíka a Kačenky

Přijali ji na obchodní akademii, kde se tak trochu nudila, snila o herectví. Na DAMU se skutečně dostala, ale ani tam to nebylo bezproblémové. Ke ztvárňování dobových rolí jí chyběl dostatek budovatelského nadšení, a tak jí pedagogové vyčítali údajný nedostatek talentu.

Byla nucena přejít na jiný obor, na dramaturgii. Studentská láska s Petrem Haničincem (†77) vyvrcholila svatbou, manželům se narodila dcera Alexandra (65). Štěpánka nastoupila do Československé televize jako hlasatelka, brzy ale začala vyprávět dětem pohádky a stala se jejich televizní ikonou, milovanou Štěpánkou.

Její první loutkou byla veverka Zrzečka, v šedesátých letech se objevil čertík Bertík a papoušek Lórinka. Práci nade vše milovala. Ovšem soukromý život byl jednou velkou pohromou. Manželství s Haničincem, miláčkem žen, skončilo po pouhých dvou letech krachem.

Podruhé se provdala za režiséra Jana Valáška (†41), jednoho ze zakladatelů dětského žánru v poválečném českém filmu. Narodil se syn. Ani tenhle vztah však nevydržel. On byl žárlivý bohém, ona naopak milá, pracovitá a doufající, že jí manžel svěří nějakou roli ve svém filmu.

Neudělal to, snad s výjimkou vedlejší úlohy ve snímku Kouzelný den. Když se měli manželé rozvádět, propukla u režiséra těžká ledvinová choroba. Štěpánka to snášela tak špatně, že byla dokonce hospitalizována na psychiatrii, protože se nervově zhroutila.

Na svatbě byli šťastní a malovali si život na růžovo!

Krátce po rozvodu Valášek zemřel na mozkovou mrtvici. Za šťastné, ovšem v mezích možností, by se dalo považovat Štěpánčino třetí manželství s Janem Přeučilem. Pardubický rodák, syn politika a před rokem 1948 i poslance, se musel s tatínkem rozloučit na deset let.

Ten byl totiž mezi odsouzenými v procesu s Miladou Horákovou, původně ho odsoudili dokonce na doživotí. Mladý Jan Přeučil se tudíž musel rozloučit s myšlenkou, že by šel na gymnázium. Vyučil se dřevomodelářem, poté směl vystudovat večerní gymnázium.

V roce 1956 se dostal i na vysněnou DAMU, kde později i vyučoval. Již za studií hrál v divadlech, dokonce v Národním, na třiatřicet let zakotvil v Divadle Na zábradlí, kde v osmdesátých letech působil také jako šéf činohry.

Poprvé se oženil, když byl na vojně, jednalo se o velmi krátké manželství. „Byla fajn, ale neměli jsme skoro nic společného,“ vzpomíná herec na dívku, s níž se prý seznámil na poště. Dávno už nejsou v kontaktu.

S druhou manželkou Štěpánkou Haničincovou se seznámili při práci v televizi. Vždy v neděli ráno uváděla svůj pořad, lidově nazývaný pohádkové dívánky. Při natáčení Pohádek z tisíce a jedné noci, kde hrávala vypravěčku Fatimu, se sblížila s králem záporných rolí, Janem Přeučilem.

Vzali se v prosinci roku 1971. Podle zasvěcených se jednalo o Štěpánčiny nejšťastnější roky, které však měly záhy skončit. Dcera Alexandra se provdala za chartistu, mladí manželé bydleli u Štěpánky a Jana.

Přišla odplata. Štěpánka už nesměla před televizní kamery, bylo jí dovoleno pracovat jen jako dramaturgyně. Alexandra s manželem byli později, v roce 1982, donuceni k opuštění republiky, uchýlili se do Vídně.

To byly pro Štěpánku obzvlášť těžké časy. Nevídala se s dcerou a její rodinou, přišla též o milovanou práci, o své pořady pro děti. Z televize odešla. Cestu do propasti otevřel rok 1987. Tehdy si nešťastná herečka zašla k lékaři s tím, že trpí závratí a omdlévá.

S léky přitom dostala přísné varování, že v tomto období nesmí pít žádný alkohol. Sametová revoluce v listopadu 1989 jí vysvobodila ze zakletí, do televize se mohla vrátit triumfálně a středem, jenomže, jak známo, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.

„Štěpánčiným problémem bylo, že na svém tvůrčím vrcholu musela odejít z Československé televize,“ říká Jan Přeučil. „Těžce to nesla. Po revoluci jí to sice přineslo možnost vrátit se před kamery v plné parádě, ale byla jiná doba.

“ Čas odvedl své dílo, Štěpánka už nemohla představovat před kamerou princezny. Nabízeli jí, že bude místo toho tetou Štěpánkou nebo babičkou. To se jí nelíbilo. Mimoto se změnila doba, televize dětem nabízela americké animované filmy, už i s prvky násilí.

Pro vyprávění o Šeherezádě, které měly rády děti v sedmdesátých letech, už nebylo místo, stejně jako pro dobromyslného čertíka Bertíka. Teď po sobě zvířátka v kreslených seriálech střílela. „A tak propadala depresím a občas – nebo i dost často – si pomáhala skleničkou.

Snažil jsem se jí s tím pomoci, ale nepomáhalo to. Bylo to smutné,“ vzpomíná Přeučil. Z obrazovek se Štěpánka vytrácela, až skončila úplně. Uzavřela se do sebe, začala být psychicky labilní. Užívala velké množství prášků, které zapíjela alkoholem, což je smrtící kombinace.

Chtěla onemocnět, ale lékaři vážnou chorobu nezjistili. Ničila se tedy sama. Ordinovala si léky, nevstávala z postele, schovávala se doma. Poslední rok už ani nečetla, a to bývala četba její vášní. 27. října 1999 ji našel Jan Přeučil mrtvou.

Zemřela kolem půl osmé večer, když on zrovna stál na jevišti Hudebního divadla v Karlíně. Pak přišel domů, v ložnici nebyla. Na zemi ležely džíny, v koupelně blůzka. V kuchyni na zemi ležela Štěpánka, zemřela v důsledku pádu na radiátor ústředního topení.

„Honzo, každá tvoje vráska na obličeji je zvýšení honoráře o sto procent. U nás u žen je to naopak,“ říkávala. „Neuměla zestárnout,“ myslí si Jan. „Toužila být tou Štěpánkou, jakou byla dřív.

“ .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...