Když šel Václav Postránecký žádat o ruku své ženy, prošvihl představení v divadle!

Při práci oponáře v divadle musel své drobné tělo používat jako závaží!

Hvězda seriálů Vinaři nebo Doktoři z Počátků Václav Postránecký (73) působí většinou, že je v dobré pohodě. I proto ho lidé mají tak v oblibě. S hraním začal už jako kluk a naštěstí to vypadá, že bude ještě dlouho pokračovat!

Populární herec Václav Postránecký o sobě prohlašuje, že je „ostrovní Pražák“. Vysvětlení tohoto pojmu je jednoduché. Na pražském ostrově Štvanice, dnes proslulém tenisovými kurty, stála kdysi i porodnice. A právě tam přišel v roce 1943 Václav na svět. Dětství trávil ve čtvrti Strašnice, která je dnes už dávno součástí vnitřní Prahy. Tenkrát ale byly Strašnice na jejím konci.

Před domem bylo veliké pole, kam si chodil budoucí herec s ostatními dětmi hrát.

Jako na úžasné dobrodružství vzpomínal v jednom rozhlasovém pořadu třeba na lov myší.

Také vás může zajímat ...
Ve Vinařích se zdá, že je rodilý Moravan.
Ve Vinařích se zdá, že je rodilý Moravan.

V pěti letech recidivistou

Jak Václav přiznal, v dětství mu nezbývalo nic jiného, než být hodně živým uličníkem. á jsem byl odjakživa, už snad z té porodnice, nejmenším člověkem vždycky v té své věkové vrstvě. Na všech školních fotografiích jsem byl absolutně nejmenší. Svoje místo na světě jsem si dobýval tedy spíš energií, než že by mě bylo vidět.“ Co se herectví týkalo, nejdřív ho bylo ale slyšet.

Už v pěti letech totiž namluvil jednu pohádkovou postavu v rozhlasové hře. S humorem sobě vlastním na to vzpomínal: „Úlohou byl nenapravitelný recidivista. Dost komplikované zadání pro ani ne šestileté dítě.

Byl to oříšek, vytvořit tak složitý charakter, jednalo se, jak už jsem řekl, o nenapravitelného recidivistu, syčáka Smolíčka pacholíčka.“ Všechno bylo o to složitější, že Václav tehdy ještě neuměl číst a tak se musel roli naučit nazpaměť! Jak vyrůstal, začal se postupně objevovat i ve filmech.

Měl kvůli tomu ve vyučování domluvené úlevy, ale kvůli závisti učitelů prý nakonec musel změnit školu.

Před lety putoval s cirkusem Humberto.
Před lety putoval s cirkusem Humberto.

DAMU nestudoval, jen tam učil

Jsou herci, kteří k tomu, aby se prosadili, nepotřebují školy jako DAMU a podobně. Stačí jim přirozený talent. Václav se vyučil zámečníkem. K umění ho to táhlo, ale kdyby si měl vybrat, tak by dal přednost malířství nebo sochařství – tehdy si myslel, že by mu do toho nikdo „nekecal“. Dal se ale nakonec k divadlu, nejprve ovšem v profesi jevištního technika.

Ačkoliv tehdy měřil 160 centimetrů a vážil 45 kilo, vyhrál konkurz na oponáře. „V této disciplíně soutěží zásadně svalovci, aby dokázali tou oponou rychle trhnout,“ uvedl. „A právě moje tělesná váha byla v dokonalém souladu se závažími v libereckém divadle. Takže jsem ji dokázal odtrhnout od podlahy, zůstal jsem viset na provazu a zvolna jsem klesal.“ Kdo má talent, ten se ale neztratí, a tak se celkem rychle stal Václav oblíbeným a uznávaným hercem a později dokonce i divadelním pedagogem!

Jak vidíte, jeho úsměv je pořád stejný.
Jak vidíte, jeho úsměv je pořád stejný.

Kolega si to vychutnal!

V roce 1963 si zahrál v hudební komedii z vojenského prostředí Bylo nás deset. Nebyla to kladná role, ztělesnil tam mazáka, desátníka Moravečka, který ostatním vojákům nepřeje jejich umělecký soubor. Tahle role se mu málem vymstila, když se ucházel o ruku své ženy, baletky Heleny (69). Požádal byl její babičku, která si na to potrpěla. Bratr Heleny byl zrovna na vojně.

Babička zmíněný film viděla a prý se vnučky ptala: „Jak si můžeš brát takového parchanta?“ Tenhle průšvih Václav vyžehlil, z jiného se ale toho dne dostal jen se štěstím. V tu dobu měl být totiž na jevišti a hrát Cyrana z Bergeracu. Zjistil to ale až pozdě a čelo se mu opotilo hrůzou. V divadle zjistil, že za zmeškané představení dostal pokutu.

Tu za něho ale zaplatil kolega Otakar Dadák (+73). Cyrana totiž musel hrát režisér onoho představení a Otakar si na něm pořádně vylil vztek za to, jak dotyčný všechny herce „mučil“ při zkouškách. Zmrskal ho prý kordem a nakopal mu zadek, z čehož měli radost nejen ostatní účinkující, ale i obecenstvo.

Za tu pokutu, kterou Otakar uhradil místo Václava, mu to prý rozhodně stálo!

Vaclav Postránecký s manželkou

Z běžné horečky byl nakonec boj o život!

Infarkt si sice spojujeme se srdcem, ale může postihnout i slezinu. Právě to se stalo i Václavovi na počátku tisíciletí. Myslel si tehdy, že jde o běžnou virózu. Stal se z toho ale boj o život. „Moc už jsem ani nevnímal, blouznil jsem,“ vzpomínal. „Moje žena se v poslední chvíli rozhodla, že se musí něco udělat.

Odvezla mě do Říčan do nemocnice.“ Tam se ukázalo, že horečky pocházely z otravy celého organismu, způsobené trombózou slezinné žíly.

Hrozilo, že bude muset jít na operaci, ale žíla se naštěstí díky lékům za pár dnů zprůchodnila.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...